Jihoafrická republika
.svg)
Jihoafrická republika (JAR),[pozn. 1] zkráceným názvem Jižní Afrika,[3][4] je nejjižnější stát v Africe. Na severu hraničí s Namibií, Botswanou a Zimbabwe, na severovýchodě s Mosambikem a Svazijskem; uvnitř území leží samostatné Lesotho. Její pobřeží omývá Atlantský oceán na západě a Indický oceán na jihu a východě. Území tvoří převážně rozsáhlá náhorní plošina obklopená Velkým srázem, která na severozápadě přechází v poušť Kalahari a na jihu a jihozápadě v polopouštní oblast Karru. Podnebí je velmi rozmanité, od pouštního a subtropického po středomořské na úplném jihu. Jihoafrická republika se dělí na devět provincií, na ploše 1,22 mil. km² žije skoro 65 milionů obyvatel,[5] což z ní činí šestou nejlidnatější zemi Afriky. Hlavními městy jsou Pretoria jako sídlo vlády, Kapské Město jako sídlo parlamentu a Bloemfontein jako sídlo justice. Největším městem je Johannesburg, mezi další významná města patří Durban a Port Elizabeth. Země je etnicky i jazykově rozmanitá; přes čtyři pětiny Jihoafričanů tvoří černošské obyvatelstvo; má 12 úředních jazyků,[6] mezi něž patří afrikánština, zuluština, xhoština, angličtina a severosotština. Přibližně 85 % obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Území dnešní Jihoafrické republiky bylo osídleno anatomicky moderními lidmi již před více než 100 000 lety a patří k oblastem s nejstaršími doklady lidského osídlení. Původními obyvateli byli především Sanové a Khoikhoiové, k nimž se přibližně od 1. tisíciletí př. n. l. přidávaly skupiny zemědělců a pastevců mluvících bantuskými jazyky. První evropský kontakt se zemí nastal v roce 1488, kdy portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje. Trvalejší evropská kolonizace začala v roce 1652 založením nizozemské zásobovací stanice v Kapském Městě Nizozemskou východoindickou společností. Oblast se později dostala pod britskou kontrolu a v 19. století zde vznikly britské kolonie i búrské republiky. Objev diamantů a zlata výrazně urychlil hospodářský rozvoj a industrializaci a současně vedl k rostoucím konfliktům mezi Búry, Brity a původním obyvatelstvem. Po druhé búrské válce vznikla v roce 1910 Jihoafrická unie jako dominion Britského impéria, která se v roce 1961 stala republikou.
Od roku 1948 byla země ovládána Národní stranou, která zavedla systém apartheidu, založený na rasové segregaci a politickém a společenském znevýhodnění černošské většiny obyvatel. Proti apartheidu vystupoval zejména Africký národní kongres (ANC) a další opoziční hnutí, jejichž představitelé byli často vězněni nebo pronásledováni. V roce 1990 prezident Frederik Willem de Klerk legalizoval ANC a další zakázané organizace a propustil z vězení Nelsona Mandelu, čímž začal proces vedoucí k ukončení apartheidu. V dubnu 1994 se konaly první všeobecné volby bez rasového omezení a prezidentem se stal Nelson Mandela. Země následně přijala novou ústavu a stala se demokratickou republikou. Africký národní kongres si udržoval parlamentní většinu po celé období od roku 1994 až do voleb v roce 2024, kdy poprvé o většinu přišel.
Jihoafrická republika je unitární parlamentní republikou s výkonným prezidentem, který je zároveň hlavou státu i hlavou vlády. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Země má nejrozvinutější a jednu z nejdiverzifikovanějších a největších ekonomik Afriky. Významnou roli mají těžba nerostných surovin, automobilový průmysl, kovozpracující průmysl, finanční služby, obchod a cestovní ruch. Patří k předním světovým producentům platiny, chromu, zlata a diamantů. Přes vysokou úroveň industrializace a rozsáhlou infrastrukturu země dlouhodobě čelí vysoké nezaměstnanosti, chudobě, velmi výrazným příjmovým nerovnostem, kriminalitě, korupci a problémům s veřejnými službami. V indexu lidského rozvoje zaujímá 106. místo.[7] Patří mezi megadiverzitní země s obrovskou biodiverzitou a řadou endemitů. Jihoafrická republika je v mezinárodních vztazích uznávaná jako střední mocnost[8] a je členem Organizace spojených národů, Africké unie, Jihoafrického rozvojového společenství, BRICS, skupiny G20 a Světové obchodní organizace.
Název
[editovat | editovat zdroj]Název „Jihoafrická republika“ je odvozen od geografické polohy země na jižním cípu Afriky. Při svém vzniku byla země pojmenována v nizozemštině jako „Unie van Zuid-Afrika“ a v angličtině jako „Union of South Africa“, což odráželo její vznik sjednocením čtyř britských kolonií. Od roku 1961 je dlouhý oficiální název v afrikánštině „Republiek van Suid-Afrika“ a v angličtině „Republic of South Africa“. Země má oficiální názvy ve všech 12 úředních jazycích.[9][pozn. 2]
Mzansi, odvozené od xhoského podstatného jména uMzantsi znamenajícího „jih“, je hovorový název pro Jihoafrickou republiku,[10][11] zatímco některé panafrikanistické politické strany upřednostňují termín „Azania“. Název Azania má původ ve starořeckém označení části východního pobřeží Afriky.[12]
Dějiny
[editovat | editovat zdroj]Pravěká archeologie
[editovat | editovat zdroj].jpg)
V Jihoafrické republice se nachází jedny z nejstarších archeologických a fosilních nalezišť na světě.[13][14][15] Archeologové objevili rozsáhlé fosilní pozůstatky v krasových jeskyních v provincii Gauteng. Tato oblast, která je na seznamu světového dědictví UNESCO,[16] byla označena za „kolébku lidstva“. Mezi archeologická místa patří Sterkfontein, jedno z nejbohatších míst s fosiliemi kmene hominini na světě. Mezi další místa patří Swartkrans, jeskyně Kromdraai, jeskyně Coopers a Malapa. Raymond Dart identifikoval první fosilii homininů objevenou v Africe – Taungské dítě (nalezené poblíž Taungu) v roce 1924. Další pozůstatky homininů pocházejí z lokalit Makapansgat v provincii Limpopo, Cornelia a Florisbad v provincii Svobodný stát, Border Cave v provincii KwaZulu-Natal, jeskyně ústí řeky Klasies v provincii Východní Kapsko a Pinnacle Point, Elandsfontein a Die Kelders v provincii Západní Kapsko.
Tyto nálezy naznačují, že v Jižní Africe existovaly různé druhy hominidů zhruba před třemi miliony lety, počínaje druhem Australopithecus africanus.[17] Následovaly druhy jako Australopithecus sediba i Paranthropus robustus. K nejstarším zástupcům lidí patří nově objevený druh Homo naledi. Dále se na území JAR vyskytoval člověk zručný, člověk vzpřímený i člověk moudrý. Moderní lidé obývali jižní Afriku po dobu nejméně 170 000 let.
Různí vědci lokalizovali oblázkové nástroje v údolí řeky Vaal.[18][19]
Bantuská expanze
[editovat | editovat zdroj]
Osady lidí hovořících bantuskými jazyky, kteří využívali v zemědělství a pastevectví železo, byly přítomné již ve 4. nebo 5. století n. l. jižně od řeky Limpopo (nyní severní hranice s Botswanou a Zimbabwe). Vysídlili, dobyli a pohltili původní Khoisany, národy Khoikhoiů a Sanů. Bantuové se pomalu přesunuli na jih. Má se za to, že nejstarší místa zpracování železa v současné provincii KwaZulu-Natal jsou z doby kolem roku 1050. Nejjižnější skupinou byli Xhosové, jejichž jazyk zahrnuje určité jazykové rysy dřívějších Khoisanů. Xhosové dosáhly Great Fish River v dnešní provincii Východní Kapsko. Při migraci tyto větší populace doby železné vysídlily nebo asimilovaly dřívější národy. V provincii Mpumalanga bylo nalezeno několik kamenných kruhů spolu s kamenným uspořádáním, které byly pojmenovány Adamův kalendář, ruiny jsou považovány za stvořené lidmi kultury Bokoni s jazykem severní Sotho.[20][21]
Portugalský průzkum
[editovat | editovat zdroj].jpg)
V době kontaktu s Evropou byly dominantní etnickou skupinou národy hovořící bantusky, kteří se stěhovali z jiných částí Afriky asi před tisíci lety. Dvěma hlavními historickými skupinami byli Xhosové a Zulové.
V roce 1487 vedl portugalský průzkumník Bartolomeu Dias první evropskou výpravu, která měla přistát v Jižní Africe.[22] 4. prosince přistál v zálivu Walfisch (nyní známý jako Walvis Bay v dnešní Namibii). Bylo to na jih od nejvzdálenějšího bodu, kterého dosáhl v roce 1485 jeho předchůdce, portugalský navigátor Diogo Cão (Cape Cross, severně od zátoky). Dias pokračoval západním pobřežím jižní Afriky. Po 8. lednu 1488, kterému předcházely bouře bránící pokračovat v plavbě podél pobřeží, plul z dohledu pevniny a obeplul nejjižnější bod Afriky, aniž by jej viděl. V květnu 1488 dosáhl východního pobřeží Afriky, které nazýval Rio do Infante, pravděpodobně dnešní Groot River, ale po svém návratu uviděl mys, který jako první pojmenoval Cabo das Tormentas (mys bouří). Jeho král Jan II. místo přejmenoval na Cabo da Boa Esperança neboli Mys Dobré naděje, protože vedl k bohatství Východní Indie.[23] Diasův výkon byl později zvěčněn v portugalské epické básni Lusovci (1572) od Luíse de Camões. Dalších asi sto let zde přistávaly lodě pouze z Portugalska; Portugalci zde však žádné osady po střetech s původními obyvateli nezakládali.
Nizozemská kolonizace
[editovat | editovat zdroj]
Na počátku 17. století začala námořní síla Portugalska upadat a angličtí a nizozemští obchodníci soutěžili o vyloučení Lisabonu z jeho lukrativního monopolu na obchod s kořením.[24] Zástupci britské východoindické společnosti měli sporadicky zájem o mys při hledání opatření již v roce 1601, ale později začali upřednostňovat ostrov Ascension a Svatou Helenu jako alternativní útočiště.[25] Nizozemský zájem vzrostl po roce 1647, kdy na mysu na několik měsíců ztroskotali dva zaměstnanci Nizozemské východoindické společnosti (VOC). Námořníci dokázali přežít získáním čerstvé vody a masa od domorodců.[25] Také na úrodnou půdu zaseli zeleninu.[26] Po návratu do Nizozemska příznivě informovali o potenciálu mysu jako o „skladišti a zahradě“ k zásobování lodí plujících na dlouhé plavby.[25]
V roce 1652, asi 150 let po objevení cesty kolem mysu, připluli do Stolové zátoky tři lodě s 90 lidmi různé národnosti, vedené zkušeným obchodníkem a cestovatelem Janem van Riebeeckem. Ti zde jménem Nizozemské východoindické společnosti vybudovali první osadu a zásobovací stanici u mysu Dobré naděje – Kapské Město.[27][28] Vznikly zde zahrady, zemědělské plantáže a vinice. Časem se mys stal domovem velké populace zvané vrijlieden, známých také jako 'vrijburgers (doslovně „svobodní občané“). Šlo o bývalé zaměstnance společnosti, kteří po plnění svých smluv pobývali na nizozemských územích v zámoří.[28] Nizozemští obchodníci také na těžkou práci přes Východoindickou společnost nechali přivážet otroky namísto místních Khoisanů – skupin Khoikhoiů a Sanů (tehdy označovaných jako Hotentoti), hlavně z Indonésie, Madagaskaru a částí východní Afriky.[29] Některé z prvních komunit smíšené rasy v zemi vznikly prostřednictvím svazků mezi vrijburgery, jejich otroky a různými domorodými národy.[30] To vedlo k vývoji nové etnické skupiny Barevných, z nichž většina přijala nizozemský jazyk a křesťanskou víru.[30]
O pár let později začali zakládat v okolí další farmy. Z Evropy přijížděli další osadníci, zejména Němci. V roce 1688 sem dorazila skupina 200 francouzských Hugenotů. V 18. století připlouvalo k jihoafrickým břehům přes 80 lodí ročně; také kvůli tomu sem byly zavlečeny neštovice, které způsobily zdecimování nejen osadníků, ale zejména domorodců. Expanze nizozemských kolonistů na východ zahájila sérii válek s na jihozápad migrujícím kmenem Xhosů, známé jako války s Xhosy, protože obě strany soutěžily o pastviny nezbytné k pastvě dobytka poblíž Great Fish River.[31] Vrijburgerové, kteří se stali nezávislými farmáři na hranici, byli známí jako Búrové, přičemž někteří si osvojili polokočovný životní styl a byli označováni jako trekboerové.[31] Búrové vytvářeli volné milice, které nazývali komanda a vytvářeli spojenectví se skupinami Khoisanů, aby odráželi nájezdy Xhosů.[31] Obě strany zahájily krvavé, ale bezvýsledné útoky a sporadické násilí, často doprovázené krádežemi hospodářských zvířat, které zůstávalo běžné po několik desetiletí.[31]
Britská kolonizace a Velký trek
[editovat | editovat zdroj]
Velká Británie v letech 1795 až 1803 okupovala Kapské Město, aby zabránila obsazení První Francouzskou republikou, která napadla Nizozemí[31] a Nizozemská Východoindická společnost vyhlásila bankrot. Přes krátký návrat k nizozemské vládě v rámci Batávské republiky v roce 1803 byl mys znovu obsazen Brity v roce 1806.[32] Po skončení napoleonských válek bylo Kapské město formálně postoupeno Velké Británii a stalo se nedílnou součástí britského impéria.[33] Britské osidlování Jižní Afriky začalo kolem roku 1818 a následně vyvrcholilo příchodem 4000 osadníků v roce 1820.[33] Noví kolonisté byli vyzýváni, aby se usadili z různých důvodů, zejména kvůli zvětšení počtu evropských pracovních sil a posílení příhraničních oblastí proti nájezdům Xhosů.[33]
V prvních dvou desetiletích 19. století sjednotil zulské kmeny náčelník Šaka a začal dobývat nové území.[34] V brutální výbojné politice bylo zabito 1 000 000 až 2 000 000 lidí a jeho válečníci zpustošili vnitrozemskou plošinu, která byla na počátku 20. let 19. století vylidněna,[35][36] čímž ovšem usnadnili následnou búrskou a britskou kolonizaci. Toto období se nazývá mfecane. Odnož Zuluů, národ Matabele, vytvořil větší říši, která zahrnovala velké části Vysokého Veldu pod králem Mzilikazim.
Na počátku 19. století mnoho nizozemských osadníků z Kapské kolonie, kde byli podrobeni britské kontrole, odešlo v řadě skupin migrantů, kteří se stali známými jako Voortrekkeři („Hledači cesty“ či „Průkopníci“). Británie zakázala obchodování s otroky a v roce 1833 otroctví zrušila. Búrům otroci z plantáží utíkali a jejich farmy zanikaly. Búrové migrovali do budoucích oblastí Natal, Svobodný stát a Transvaal. Zde založili búrské republiky: Transvaalskou republiku (nyní provincie Gauteng, Limpopo, Mpumalanga a Severozápad), republiku Natalia (KwaZulu-Natal) a Oranžský svobodný stát (svobodný stát), přičemž docházelo ke střetům s místním obyvatelstvem.[37]
Objev diamantů v roce 1867 a zlata v roce 1884 ve vnitrozemí odstartoval minerální revoluci a zvýšil ekonomický růst a imigraci, což zintenzivnilo britské úsilí o získání kontroly nad domorodým obyvatelstvem. Boj o kontrolu těchto důležitých ekonomických zdrojů byl faktorem ve vztazích mezi Evropany a domorodým obyvatelstvem, a také mezi Búry a Brity.[38]
Dne 16. května 1876 vyhlásil prezident Thomas François Burgers z Jihoafrické transvaalské republiky válku náčelníkovi Sekhukhunemu a kmeni Pedi. Sekhukhuneovi se podařilo 1. srpna 1876 transvaalskou armádu porazit. Další útok Lydenburského dobrovolnického sboru byl rovněž odražen. Dne 16. února 1877 podepsaly obě strany mírovou smlouvu v Botshabelo.[39] Neschopnost Búrů podmanit si náčelníka Sekhukhuneho a kmen vedla k odchodu Burgerse ve prospěch Paula Krugera a britské anexi Jihoafrické (Transvaalské) republiky dne 12. dubna 1877 sirem Theophilem Shepstoneem, tajemníkem pro domácí záležitosti Natalu. V letech 1878 a 1879 byly úspěšně odraženy tři britské útoky, dokud Sir Garnet Wolseley v listopadu 1879 neporazil Sekhukhuneho s armádou 2 000 britských vojáků, Búrů a 10 000 Swazijců.
Britsko-zulská válka probíhala v roce 1879 mezi Spojeným královstvím a Zululandem. Po úspěšném zavedení federace v Kanadě lorda Carnarvonem se předpokládalo, že podobné politické úsilí spojené s vojenskými taženími by mohlo uspět u afrických království, kmenových oblastí a búrských republik v Jižní Africe. V roce 1874 byl sir Henry Bartle Frere poslán do Jihoafrické republiky jako britský vysoký komisař, aby takové plány uskutečnil. Mezi překážkami byla přítomnost nezávislých búrských států a království Zululand a jeho armády. Národ Zulu porazil Brity v bitvě u Isandlwany, ale válku nakonec prohráli, což mělo za následek ukončení nezávislosti Zuluů.
Búrské války
[editovat | editovat zdroj]
Búrské republiky úspěšně odolávaly britským zásahům během první búrské války (1880–1881) pomocí taktiky partyzánské války, která dobře odpovídala místním podmínkám a Britové byli poraženi. Vrátili se s větším počtem, většími zkušenostmi a novou strategií ve druhé búrské válce (1899–1902). Sice utrpěli těžké ztráty kvůli opotřebovávací válce; nicméně nakonec byli úspěšní. V britských koncentračních táborech byly uvězněny desítky tisíc Búrů a jejich rodin. Zemřelo zde přes 27 000 búrských žen a dětí.[40] Britské impérium anektovalo nezávislé búrské republiky Transvaal a Oranžský svobodný stát.
Nezávislost
[editovat | editovat zdroj]V zemi se protibritská politika bílých Jihoafričanů zaměřovala na nezávislost. Během nizozemských a britských koloniálních let byla rasová segregace většinou neformální, ačkoli byla přijata některá legislativa pro kontrolu osídlení a pohybu domorodců, včetně zákona o nativním umístění z roku 1879 a systému zákonů.[41][42][43][44][45]
Osm let po skončení druhé búrské války a po čtyřech letech vyjednávání byla zákonem britského parlamentu (zákon o Jihoafrické republice z roku 1909) zaručena nominální nezávislost a 31. května 1910 byla vytvořena Jihoafrická unie, která získala autonomní statut dominia. Všechny provincie byly sloučeny. Zahrnovaly Kapsko, Transvaal a kolonii Natal, stejně jako Oranžský svobodný stát.[46]
Zákon o půdě domorodců z roku 1913 přísně omezil vlastnictví půdy černochy; v této fázi domorodci ovládali pouze sedm procent země. Množství půdy vyhrazené pro domorodé obyvatelstvo bylo později nepatrně zvýšeno.[47]
Automaticky spolu s Velkou Británií země vstoupila do první světové války. Za války obsadila a okupovala tehdejší Německou jihozápadní Afriku – dnešní Namibii. Spolu s dalšími britskými dominii se účastnila poválečných mírových konferencí, na kterých získala jihozápadní Afriku jako mandátní území.
V roce 1931 byl přijat Westminsterský statut, který učinil z Jihoafrické unie formálně nezávislý stát v personální unii se Spojeným královstvím a dalšími britskými dominii. Statut zrušil poslední pravomoci parlamentu Spojeného království vydávat právní předpisy o zemi. Suverénní a nezávislý statut země byl o tři roky později dodatečně potvrzen domácími zákony Status of the Union Act 1934 a Royal Executive Functions and Seals Act of 1934. Ve stejný rok se South African Party a Národní strana spojily a vytvořily sjednocenou stranu, usilující o smíření mezi Afrikánci a anglicky mluvícími bělochy. V roce 1939 se strana rozdělila kvůli vstupu země do druhé světové války jako člen společenství národů a spojenec Spojeného království, což Národní strana nesla s nelibostí.
Počátky apartheidu
[editovat | editovat zdroj]Významným přelomem ve vývoji Jihoafrické unie byla rozsáhlá industrializace spojená s objevením ložisek diamantů v Kimberley a zlata ve Witwatersrandu v Transvaalu. Rozvoj průmyslu byl navíc umocněn v době velké hospodářské krize díky vysokým cenám zlata a diamantů. Hospodářský růst trval nepřetržitě až do druhé poloviny 20. století. Tento pozitivní vývoj však byl v příkrém rozporu s trendy vývoje politického.
V roce 1948 ve volbách zvítězila Národní strana. Posílila rasovou segregaci zahájenou pod nizozemskou a britskou koloniální nadvládou. Kanadský indiánský zákon posloužil jako rámec[48] a nacionalistická vláda klasifikovala všechny národy do tří ras. Pro každou z nich vyvinula práva a omezení. Bílá menšina (méně než 20 %)[49] ovládala větší černošskou většinu. Legálně institucionalizovaná segregace se stala známá jako apartheid. Zatímco běloši měli nejvyšší životní úroveň v celé Africe, srovnatelnou se západními národy prvního světa, černá většina zůstávala znevýhodněna téměř všemi standardy, včetně příjmu, vzdělání, bydlení a střední délky života. Charta svobody přijatá v roce 1955 Kongresem aliance požadovala nerasovou společnost a ukončení diskriminace.
Republika
[editovat | editovat zdroj]Dne 31. května 1961 byla země po těsném referendu prohlášena republikou a změnila název na Jihoafrickou republiku. Britská provincie Natal hlasovala převážně proti tomuto návrhu. Královna Alžběta II. ztratila titul královny Jihoafrické republiky a prezidentem se stal poslední generální guvernér Charles Robberts Swart. Jako ústupek Westminsterskému systému zůstal parlamentní systém vlády zachován až do reformy ústavy P. W. Bothou v roce 1983, která zrušila funkci předsedy vlády a nastolila téměř jedinečné „silné předsednictví“ odpovědné parlamentu. Pod tlakem dalších zemí Společenství národů se Jihoafrická republika z organizace stáhla v roce 1961 a znovu se k ní připojila až v roce 1994. Od šedesátých let byly zřizovány takzvané bantustany, samosprávná území vyhrazená pro původní obyvatelstvo.
Přes odpor uvnitř i vně země vláda uzákonila pokračování apartheidu. Bezpečnostní síly zakročily proti vnitřnímu disentu a násilí se rozšířilo, přičemž partyzánský až teroristický boj vedly organizace proti apartheidu, jako Africký národní kongres (ANC), Azanská lidová organizace (AZAPO) a Panafrikanský kongres (PAC)[50] a městské sabotáže.[51] Tyto tři soupeřící hnutí odporu se také zapojily do občasných mezifrakčních střetů, když soupeřili o domácí vliv.[52] Apartheid byl stále kontroverznější a několik zemí kvůli své rasové politice začalo bojkotovat obchod s jihoafrickou vládou. Tato opatření byla později rozšířena na mezinárodní sankce a prodej podílu zahraničními investory.[53][54] Mezinárodní olympijský výbor na svém zasedání v Amsterdamu v roce 1970 rozhodl Olympijský výbor JAR suspendovat a tuto zemi vyloučit z olympijského hnutí do doby, než zruší rasovou segregaci barevných sportovců.[55]
V srpnu až říjnu 1975 se jednotky Jihoafrické republiky zapojily do konečné fáze Angolské války za nezávislost na straně organizace UNITA Jonase Savimbiho, ale byla zatlačena zpět vojáky nasazenými z Kuby. Paralelně s tímto konfliktem probíhala válka za nezávislost Namibie. Na konci 70. let zahájila Jihoafrická republika program vývoje jaderných zbraní. V následujícím desetiletí vyrobila šest jaderných zbraní.[56][57]
Konec apartheidu
[editovat | editovat zdroj]
Mahlabatininská deklarace víry, kterou v roce 1974 podepsal Mangosuthu Buthelezi a Harry Schwarz, zakotvila zásady mírového přechodu moci a rovnosti pro všechny. Šlo o první z takových dohod mezi černými a bílými politickými vůdci v Jihoafrické republice. F. W. De Klerk nakonec v roce 1993 zahájil dvoustranné diskuse s Nelsonem Mandelou o přechodu politik a vlády.
V roce 1990 učinila vláda Národní strany první krok k odstranění diskriminace, když zrušila zákaz Afrického národního kongresu a dalších politických organizací. Po 27 letech odnětí svobody za sabotáž byl Nelson Mandela propuštěn z vězení. Následoval vyjednávací proces. Se souhlasem bílých voličů v referendu z roku 1992 vláda pokračovala v jednáních o ukončení apartheidu. Jihoafrická republika také zničila svůj jaderný arzenál a přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. V Jihoafrické republice proběhly první univerzální volby v roce 1994, které Africký národní kongres vyhrál drtivou většinou. Od té doby se až do roku 2024 držel u moci. V květnu 1994 se Nelson Mandela stal prezidentem. Země se znovu připojila ke Společenství národů a stala se členem Jihoafrického rozvojového společenství.
Období po skončení apartheidu, ačkoli je sužováno vysokou nezaměstnaností a rostoucí příjmovou nerovností,[58][59][60] se vyznačuje relativní politickou stabilitou. V zemi však docházelo k periodickým výbuchům násilí, zejména k xenofobním nepokojům v roce 2008 – během nichž bylo zabito přes 60 lidí[61] a odhadem 100 000 lidí bylo vyhnáno ze svých domovů[62] – a k masakru v Marikaně, který představoval nejkrvavější použití síly jihoafrickými bezpečnostními silami proti civilistům od povstání v Sowetu.[63] K rozsáhlé politické korupci a převzetí státu došlo za prezidentství Jacoba Zumy,[64][65][66][67][68] jehož krátké uvěznění za pohrdání soudem v průběhu jeho procesu za korupci v roce 2021 vedlo k rozsáhlým nepokojům, při nichž zahynulo 354 lidí.[69]
Volební převaha Afrického národního kongresu od počátku 21. století postupně slábla a ve všeobecných volbách v roce 2024 se této straně poprvé nepodařilo získat parlamentní většinu.[70] Prezident Cyril Ramaphosa následně sestavil vládu národní jednoty, do níž se mimo jiné zapojila i Demokratická aliance.[71]
Státní symboly
[editovat | editovat zdroj]Vlajka
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrická vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 s ležatým ypsilonem zelené barvy, lemovaným bílými proužky z vnějšku a žlutými z vnitřku. Vlajka je tak rozdělena na tři pole, jedno trojúhelníkové – černé žerďové a dvě lichoběžníková – horní červené a dolní modré. Šířka zeleného ypsilonu je 1/5, lemy jsou široké 1/15 šířky vlajky. Délka ypsilonu je polovina délky vlajky.[72]
Znak
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrický státní znak tvoří sloní kly, nad nimi jsou dva klasy pšenice, nad nimi je zlatý štít s khoisanskou skalní malbou. Horní část znaku tvoří zkřížené kopí a kyj, nad nimi je květ protey, pták hadilov písař a vycházející slunce.
Hymna
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrická hymna (anglicky National anthem of South Africa) vznikla spojením písní Nkosi Sikelel' iAfrika a Die Stem van Suid-Afrika. Má pět jazykových verzi: 3 původní jazyky – xhoština, zuluština a sesothština a 2 jazyky koloniální – afrikánština a angličtina.
Geografie
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika je nejjižnější zemí v Africe a leží v její jižní části. Na severu hraničí s Namibií (délka hranice 967 km), Botswanou (1 840 km) a Zimbabwe (225 km), na severovýchodě s Mosambikem (491 km) a Svazijskem (430 km); uvnitř území leží samostatná enkláva Lesotho (909 km). Její pobřeží omývá Atlantský oceán na západě a Indický oceán na jihu a východě (celková délka pobřeží 2 800 km). Součástí státu jsou i dva malé neobydlené Ostrovy prince Edvarda (asi 1 750 km jihovýchodně od pevniny). Země má přibližně obdélníkový tvar, od jihozápadu k severovýchodu měří asi 1 750 km a od severozápadu k jihovýchodu 950 km. S rozlohou 1 221 037 km² je Jihoafrická republika 9. největším státem Afriky a 24. největším státem světa. Pevnina leží mezi 22° a 35° j. š. a 16° a 33° v. d. Podnebí je velmi rozmanité, od pouštního a subtropického po středomořské na úplném jihu.
Vnitrozemí země se skládá z rozlehlé, na většině míst téměř rovné náhorní plošiny s nadmořskou výškou mezi 1 000 a 2 100 m, nejvyšší na východě a mírně se svažující dolů směrem na západ a na sever. Tato náhorní plošina je obklopena Velkým srázem,[73] jehož východní a nejvyšší úsek je známý jako Dračí hory.[74] V Dračích horách leží Mafadi, s nadmořskou výškou 3 450 m nejvyšším vrcholem Jihoafrické republiky. V Dračích horách se též nachází nejvyšší vodopád světa Tugela jehož celková výška je uváděna 983 m.[75]
Jižní a jihozápadní části náhorní plošiny a přilehlá nížina pod ní tvoří společně polopouštní oblast Karru, porostlou řídkou křovinatou vegetací. Na severu Karru plynule přechází do ještě suššího Bushmanlandu, který se nakonec na severozápadě země mění v poušť Kalahari. Východní část centrální náhorní plošiny je známá jako Vysoký Veld. Tato relativně dobře zavlažovaná oblast je domovem velké části komerčního zemědělství a nachází se zde také největší městská aglomerace země, kolem Johannesburgu a Pretorie. Na sever od Vysokého Veldu se náhorní plošina svažuje dolů do Bushveldu, který nakonec přechází v nížinu řeky Limpopo, tzv. Nízký Veld.[76]
Pobřežní pás pod Velkým srázem pokračuje od severovýchodu směrem na jih jako Limpopský Nízký Veld a dále jako Nízký Veld v provincii Mpumalanga.[77] Tato oblast je teplejší, sušší a méně intenzivně obdělávaná než Vysoký Veld nad srázem.[76] Krugerův národní park, který se nachází v provinciích Limpopo a Mpumalanga na severovýchodě země, zabírá velkou část Nízkého Veldu a rozkládá se na ploše skoro 20 000 km².[78]
.jpg)
Pobřežní pás pod jižními a jihozápadními úseky Velkého srázu zahrnuje několik hřebenů Kapských hor, které se táhnou rovnoběžně s pobřežím a oddělují Velký sráz od oceánu.[79][80] Území mezi pohořími Outeniqua a Langeberg na jihu a pohořím Swartberg na severu je známé jako Malé Karru,[76] které se skládá z polopouštní křovinaté krajiny. Na rozdíl od Velkého Karru má jeho severní část podél úpatí Swartbergu vyšší srážkové úhrny, což umožňuje intenzivnější zemědělské využití.
Oblast Malého Karru je proslulá chovem pštrosů v okolí města Oudtshoorn. Nížinná oblast severně od pohoří Swartberg až k Velkému srázu představuje nížinnou část Velkého Karru, která je z klimatického i botanického hlediska téměř k nerozeznání od oblasti Karru ležící nad Velkým srázem. Úzký pobřežní pás mezi pohořími Outeniqua a Langeberg a oceánem je známý jako Garden Route. Oblast se vyznačuje celoročně vyššími srážkami a patří k nejvýznamnějším oblastem přirozených lesů v zemi.
V jihozápadním cípu země vybíhá do Atlantského oceánu Kapský poloostrov s Kapským Městem a mysem Dobré naděje. Pobřežní pás dále pokračuje podél Atlantského oceánu až k hranici s Namibií u ústí Oranžské řeky. Kapský poloostrov má středomořské podnebí, díky čemuž je spolu se svým bezprostředním okolím jedinou částí subsaharské Afriky, kde většina srážek spadá v zimě.[81][82]
Jihoafrická republika má také jedno mořské území, malé neobydlené subantarktické souostroví Ostrovy prince Edvarda, které se skládají z ostrova Marion (290 km²) a ostrova Prince Edwarda (45 km²) a které leží asi 1 750 km jihovýchodně od pevniny.
- Geografie Jihoafrické republiky
Jarní květiny v Namaqualandu
Pláž Camps Bay v Kapském Městě
Dračí hory, nejvyšší pohoří v zemi
Savana poblíž Pietermaritzburgu.
Životní prostředí, flóra a fauna
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika se díky své velké rozmanitosti ekosystémů pyšní velmi pestrou faunou a flórou. Pouště, suché savany, vlhké savany, lesy, fynbos, hory a pobřeží nabízejí četné ekologické niky pro mnoho druhů živočichů a rostlin. V oblasti savan se vyskytuje řada savců, jako jsou lvi, levharti, nosorožci tuponosí, pakoni žíhaný, kudu, impaly, hyeny, hroši a žirafy. Většina savan se nachází na severovýchodě země. Jihoafrická republika je domovem mnoha endemických druhů, jako je kriticky ohrožený králík říční (Bunolagus monticularis) endemit oblasti Karru. [83] V pobřežních vodách, zejména v Atlantském oceánu, žijí velmi početné populace mořských savců, mezi nimiž jsou velryby, delfíni, kulohlavci a velmi rozsáhlé kolonie ploutvonožců.
S více než 20 000 původními druhy rostlin, což představuje přibližně 10 % všech známých rostlinných druhů na Zemi, je Jihoafrická republika obzvláště bohatá na rostlinnou rozmanitost. Převládajícím biotopem v Jihoafrické republice jsou savany, kde rostlinný porost tvoří především různé druhy trav, nízké keře a akácie. Na severozápadě je vegetace ještě řidší kvůli nízkým srážkám. V suché oblasti Namaqualandu se vyskytuje řada druhů sukulentů, které zadržují vodu, jako jsou aloe a pryšce. Travinné a savanové oblasti na severovýchodě země přecházejí do hustší savanové vegetace. V okolí severního okraje Krugerova národního parku se vyskytují také baobaby.[84]
Jihoafrická republika patří mezi sedmnáct megadiverzitních zemí, tedy zemí s nejvyšší biodiverzitou na světě. Výskyt divokých živočichů ve volné přírodě je vlivem civilizačních faktorů ohrožen. K jejich ochraně slouží mimo jiné 19národních parků,[85] z nichž největší a nejznámější jsou Krugerův národní park, Přeshraniční park Kgalagadia (v poušti Kalahari) a Addo Elefant.
Klima
[editovat | editovat zdroj]
Podnebí Jihoafrické republiky je velmi rozmanité. Ovlivňuje je poloha na jižní polokouli, nadmořská výška, členitost povrchu i vliv Atlantského a Indického oceánu. Od suchých a pouštních oblastí na západě a severozápadě se klimatické podmínky směrem na východ mění přes subtropické podél hranice s Mosambikem a Indickým oceánem až po středomořské podnebí v jihozápadním cípu země. Výraznou roli hraje také nadmořská výška vnitrozemské náhorní plošiny. Zima v Jihoafrické republice připadá na červen až srpen.
Jihozápadní část země má středomořské podnebí podobné jako u Středozemního moře s vlhkými zimami a horkými, suchými léty, kde se nachází známý biom kapské květenné říše, ve kterém převládá vegetace typu fynbos, tvořená převážně keři a nízkými dřevinami. Tato oblast také produkuje většinu vína z Jihoafrické republiky. Oblast je také známá silnými větry, které zde vanou po značnou část roku. Díky síle tohoto větru byl průjezd okolo mysu Dobré naděje pro námořníky obzvláště zrádný, což vedlo k mnoha ztroskotáním. Dále na východ podél jižního pobřeží jsou srážky rovnoměrněji rozloženy během roku, což přispívá k zelenějšímu charakteru krajiny. Tato oblast je známá jako Garden Route.
Svobodný stát je obzvláště plochý, protože leží ve středu náhorní plošiny. Severně od řeky Vaal je Vysoký Veld lépe zavodněn a nezažívá subtropické tepelné extrémy. Johannesburg, ve středu Vysokého Veldu, leží v nadmořské výšce kolem 1740 m a přijímá roční srážky 760 mm. Zimy v této oblasti jsou chladné, i když sníh je vzácný.[86]
Vysoké Dračí hory, které tvoří jihovýchodní sráz Vysokého Veldu, nabízejí v zimě omezené možnosti lyžování. Nejchladnějším místem zaznamenaná v Jihoafrické republice je Buffelsfontein ve východním Kapsku, kde byla v roce 2013 zaznamenána teplota −20,1 °C.[87] Ostrovy prince Edvarda mají nižší průměrné roční teploty, ale Buffelsfontein má chladnější extrémy. Nejvyšší teploty se vyskytují v hlubokém vnitrozemí země: teplota 51,7 °C byla zaznamenána v roce 1948 v oblasti severního Kapska v Kalahari poblíž Upingtonu,[88] ale tato teplota je neoficiální a nebyla zaznamenána se standardním vybavením. Oficiální nejvyšší teplota je 50,0 °C v Dunbrody (údolí řeky Sundays v provincii Východní Kapsko) v listopadu 1918.[89]
Politika
[editovat | editovat zdroj].jpg)
prezident
Jihoafrická republika je unitární parlamentní republikou, avšak na rozdíl od většiny podobných republik je prezident zároveň hlavou státu i předsedou vlády a jeho setrvání ve funkci závisí na důvěře parlamentu. Výkonná, zákonodárná i soudní moc podléhají nadřazenosti Ústavy Jihoafrické republiky a vyšší soudy mají pravomoc zrušit opatření výkonné moci i zákony přijaté parlamentem, jsou-li v rozporu s ústavou. Národní shromáždění, dolní komora parlamentu, se skládá ze 400 členů a je voleno na pět let systémem poměrného zastoupení. Národní rada provincií, horní komora, se skládá z devadesáti členů, přičemž každý z devíti provinčních zákonodárných sborů volí deset členů.
Po každých parlamentních volbách zvolí Národní shromáždění ze svých členů prezidenta. Jeho funkční období je zpravidla spojeno s funkčním obdobím Národního shromáždění, které činí pět let. Žádný prezident nesmí vykonávat funkci déle než dvě funkční období.[90] Prezident jmenuje viceprezidenta a ministry, kteří společně tvoří vládu. Národní shromáždění může prezidenta a vládu odvolat prostřednictvím návrhu na vyslovení nedůvěry.
V posledních volbách, které se konaly v květnu 2024, ztratil Africký národní kongres (ANC) poprvé od konce apartheidu většinu,[91] když získal pouze 40 % hlasů a 159 křesel, zatímco hlavní opozice, Demokratická aliance (DA), získala 22 % hlasů a 87 křesel. uMkhonto weSizwe, nová strana založená bývalým prezidentem a vůdcem ANC Jacobem Zumou, získala 15 % hlasů a 58 křesel, zatímco strana Economic Freedom Fighters, založená Juliusem Malemou, bývalým předsedou Mládežnické ligy ANC, který byl později z ANC vyloučen, získala 9,5 % hlasů a 39 křesel. Po volbách sestavil Africký národní kongres vládu národní jednoty do níž vedle něj vstoupilo dalších devět politických stran včetně Demokratické aliance.[92]
Jihoafrická republika nemá právně definované hlavní město.[93] Tři vládní sekce země jsou rozděleny do různých měst. Kapské Město je jako sídlo parlamentu legislativním hlavním městem; Pretorie je jako sídlo prezidenta a kabinetu administrativním hlavním městem; a Bloemfontein je jako sídlo Nejvyššího odvolacího soudu hlavním městem soudnictví, zatímco Ústavní soud Jihoafrické republiky sídlí v Johannesburgu. Většina zahraničních ambasád se nachází v Pretorii.
.jpg)
V roce 2024 se Jihoafrická republika umístila na čtvrtém místě ze 54 afrických zemí na Ibrahimově indexu africké správy věcí veřejných (Ibrahim Index of African Governance). Jihoafrická republika dosáhla dobrých výsledků v kategoriích právního státu, transparentnosti, korupce, participace a lidských práv, zatímco v kategorii bezpečnosti a ochrany byla její hodnota indexu nižší.[94] V roce 2006 se Jihoafrická republika stala jednou z prvních zemí na světě, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví.[95]
Důsledky apartheidu se dodnes promítají také do vlastnické struktury půdy. Podle pozemkového auditu z roku 2017 vlastnili běloši 72 % zemědělských farem a zemědělských pozemků evidovaných jako majetek jednotlivých vlastníků, u nichž bylo možné určit rasovou skupinu; podíl černošského obyvatelstva činil 4 %, barevného obyvatelstva 15 % a Indů 5 %.[96] Údaje se však nevztahují na veškerou půdu v zemi, protože audit zahrnoval pouze určité kategorie soukromého vlastnictví evidovaného v katastru. V roce 2018 jihoafrický parlament schválil článek 25 Ústavy, na základě něhož by bylo možné bez náhrady vyvlastnit ty pozemky, které byly během apartheidu prokazatelně ukradeny nebo zabrány černošskému a původnímu obyvatelstvu.[97]
Zahraniční vztahy
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Země byla jako Jihoafrická unie jedním ze zakládajících členů Organizace spojených národů. Tehdejší předseda vlády Jan Smuts je autorem preambule Charty OSN.[98][99] Jihoafrická republika je také jedním ze zakládajících členů Africké unie (AU), v rámci které má největší ekonomiku ze všech členů. Je také zakládajícím členem nového partnerství AU pro rozvoj Afriky (NEPAD).
V posledním desetiletí hrála Jihoafrické republika klíčovou roli prostředníka v afrických konfliktech, například v Burundi, Demokratické republice Kongo, Komorách a Zimbabwe. Po skončení apartheidu byla Jihoafrická republika znovu přijata do Společenství národů. Je členem skupiny G77, Jihoafrického rozvojového společenství, Jihoafrické celní unie, Antarktického smluvního systému, Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu a skupiny G20. V roce 2011 se země připojila k seskupení zemí Brazílie, Ruska, Indie a Číny, BRICS[100][101]
Bezpečnost, kriminalita
[editovat | editovat zdroj]
Podle údajů Organizace spojených národů je Jihoafrická republika celosvětově na devátém místě a na prvním místě v Africe v míře vražd, tedy počtu zavražděných osob přepočítaných na počet obyvatel (žebříček za rok 2024)[103] a na jednou z předním míst v míře přepadení a znásilnění na jednoho obyvatele (k roku 2026).[104] Oficiální statistiky ukazují, že v zemi je každý den zavražděno v průměru 70 lidí.[103] Nahlášený počet znásilnění ročně se pohybuje kolem 40 000.[104] Celkový počet znásilnění, včetně nenahlášených, může být ale i řádově vyšší, přibližně 500 000 ročně.[105]
Mnoho (zejména majetných) lidí se proto stahuje do bezpečnějších čtvrtí a střežených zón (tzv. gated communities).[106][107] Spousta emigrantů z Jihoafrické republiky také uvádí, že zločin byl rozhodujícím důvodem pro jejich odchod ze země.[108] Velkým problémem jsou také násilné útoky na zemědělských farmách, včetně vražd farmářů a dalších obyvatel farem. Otázka jejich rozsahu, motivace a případného rasového podtextu je předmětem sporů.[109][110][111][112][113][114]
Ozbrojené síly
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrické národní obranné síly (SANDF) vznikly v roce 1994,[115][116] jako dobrovolnická armáda složená z bývalých jihoafrických obranných sil, sil afrických nacionalistických skupin (Umkhonto we Sizwe a Poqo) a bývalých obranných sil Bantustanů.[115] SANDF se dělí na čtyři větve – jihoafrickou armádu, jihoafrické letectvo, jihoafrické námořnictvo a jihoafrickou vojenskou zdravotní službu.[117] SANDF se účastní mírových a bezpečnostních operací v Africe, mimo jiné v Lesothu, Konžské demokratické republice a Burundi, a působí také v mírových silách OSN.[118]
Jihoafrická republika je jedinou africkou zemí, která úspěšně vyvinula jaderné zbraně. Stala se první zemí s jadernými zbraněmi, která se jich dobrovolně vzdala, zrušila svůj program a v rámci tohoto procesu podepsala v roce 1991 smlouvu o nešíření jaderných zbraní.[119] Jihoafrická republika začala program jaderných zbraní v 70. letech.[119] Podle bývalého prezidenta de Klerka bylo rozhodnutí vybudovat „jaderný odstrašující prostředek“ přijato již v roce 1974 na pozadí sovětské expanzivní hrozby.[120] Jihoafrická republika údajně provedla jaderný test nad Atlantikem v roce 1979,[121] ačkoli je to oficiálně odmítáno. Bývalý prezident de Klerk tvrdil, že Jihoafrická republika „nikdy neprovedla tajný jaderný test.“[120] Šest jaderných zařízení bylo dokončeno v letech 1980 až 1990, ale všechna byla demontována ještě předtím, než země v roce 1991 podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.[120] V roce 2017 Jihoafrická republika podepsala smlouvu o zákazu jaderných zbraní.[122]
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrická republika se dělí na 9 autonomních provincií. Každá provincie má jednokomorový zákonodárný sbor, který je volen každých pět let systémem poměrného zastoupení. Zákonodárný sbor volí předsedu vlády, který stojí v čele provinční vlády, a ten jmenuje výkonnou radu tvořící provinční vládu.Pravomoci provinčních vlád jsou vymezeny ústavou a zahrnují mimo jiné zdravotnictví, vzdělávání, veřejné bydlení a dopravu.
Pro účely místní samosprávy je země rozdělena na 52 obvodů: 8 metropolitních obcí a 44 okresních obcí. Okresní obce se dále dělí na 205 místních obcí. Metropolitní obce, které spravují největší městské aglomerace, plní funkce okresních i místních obcí.
| Provincie | English name | Hlavní město provincie | Největší město | Rozloha (km2)[123] | Obyvatelstvo (2022)[124] |
|---|---|---|---|---|---|
| Východní Kapsko | Eastern Cape | Bhisho | Port Elizabeth | 168 966 | 7 230 204 |
| Svobodný stát | Free State | Bloemfontein | Bloemfontein | 129 825 | 2 964 412 |
| Gauteng | Gauteng | Johannesburg | Johannesburg | 18 178 | 15 099 422 |
| KwaZulu-Natal | KwaZulu-Natal | Pietermaritzburg | Durban | 94 361 | 12 423 907 |
| Limpopo | Limpopo | Polokwane | Polokwane | 125 754 | 6 572 720 |
| Mpumalanga | Mpumalanga | Nelspruit | Nelspruit | 76 495 | 5 143 324 |
| Severozápadní provincie | North West | Mahikeng | Klerksdorp | 104 882 | 3 804 548 |
| Severní Kapsko | Northern Cape | Kimberley | Kimberley | 372 889 | 1 355 946 |
| Západní Kapsko | Western Cape | Kapské Město | Cape Town | 129 462 | 7 433 019 |
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika má ekonomiku s vyššími středními příjmy. a v roce 2026 je podle nominálního hrubého domácího produktu největší ekonomikou Afriky.[125] Patří k nejprůmyslovějším, nejdiverzifikovanějším a technologicky nejvyspělejším ekonomikám Afriky.[126] Jihoafrická republika je v mezinárodních vztazích přední střední mocností.[127][128] Významnou roli mají těžba nerostných surovin, automobilový průmysl, kovozpracující průmysl, finanční služby, obchod a cestovní ruch. Patří k předním světovým producentům platiny, chromu, zlata a diamantů. Mezi největší vývozní položky patří zlato (19 % exportu), platina (10 %), automobily (6 %), uhlí (5 %) a železná ruda (4 %).[129] Přes vysokou úroveň industrializace a rozsáhlou infrastrukturu země dlouhodobě čelí vysoké nezaměstnanosti, chudobě, velmi výrazným příjmovým nerovnostem, kriminalitě, korupci a problémům s veřejnými službami. V indexu lidského rozvoje zaujímá 106. místo na světě, 6. místo mezi všemi africkými zeměmi a třetí mezi zeměmi subsaharské Afriky.[7]
Johannesburg je hlavním hospodářským a finančním centrem země; podílí se přibližně 16 % na hrubém domácím produktu země a zhruba 40 % na celkové hospodářské produkci provincie Gauteng.[130] Jihoafrický rand je nejobchodovanější měnou v Africe,[131] zatímco Johannesburgská burza je největší burzou na kontinentu. Kapské Město, druhé nejlidnatější město, je významným technologickým centrem a sídlem řady technologických společností a startupů.[132]
Navzdory svému hospodářskému rozvoji se Jihoafrická republika i nadále potýká s vysokou nezaměstnaností, rozšířenou chudobou a závažnou příjmovou nerovností,[133][134] přičemž oficiální míra nezaměstnanosti ve druhém čtvrtletí roku 2026 činila 34 %.[135] Přibližně 23 milionů lidí (38 % obyvatelstva) žije pod dolní hranicí chudoby,[136] zatímco 11 milionů lidí žije pod hranicí potravinové chudoby,[135] a země dlouhodobě vykazuje jeden z nejvyšších Giniho koeficient na světě.[137][138][139]
Jihoafrická republika je významnou obchodní velmocí, přičemž mezi její hlavní vývozní komodity patří nerostné suroviny, drahé kovy, vozidla, stroje, zemědělské produkty a průmyslové zboží. [224] V roce 2026 jsou jejími největšími vývozními trhy Čína (12 %), Spojené státy americké (8 %), Německo (7 %), Japonsko (4,5 %) a Spojené království (4 %), zatímco jejími hlavními dovozními zdroji jsou Čína (24 %), Indie (10 %), Spojené státy americké (8 %), Německo (7 %) a Thajsko (3 %).[140]
Po skončení apartheidu v roce 1994 zdědila nově zvolená vláda Afrického národního kongresu ekonomiku oslabenou desetiletími mezinárodních sankcí.[141] Vláda stabilizovala veřejné finance, snížila inflaci a přilákala zahraniční investice, přičemž zavedla politiku „Black Economic Empowerment“ (BEE) s cílem začlenit dříve znevýhodněnou většinu obyvatelstva do formální ekonomiky.[141] Za prezidenta Thaba Mbekiho přispěly k rychlému růstu od počátku 21. století ekonomické reformy, zvýšené investice a strategie „Růst, zaměstnanost a přerozdělování“ (GEAR), kterou zavedl tehdejší ministr financí Trevor Manuel.[142][141] Hospodářský růst následně za vlády Jacoba Zumy výrazně zpomalil[143] v kontextu rostoucí korupce a tzv. ovládnutí státu (state capture), které bylo spojováno mimo jiné s působením rodiny Gupta ve státních institucích a podnicích.[144][145] Za prezidenta Cyrila Ramaphosy pokračují snahy o oživení hospodářského růstu a investic po vytvoření vlády národní jednoty v roce 2024, ačkoli růst zůstává utlumený.[146]
Služby, průmysl, zemědělství
[editovat | editovat zdroj]
Sektor služeb je největší složkou jihoafrické ekonomiky a představuje přibližně 70 % hrubého domácího produktu.[148] Obzvláště dobře rozvinuté jsou finanční služby,[149] přičemž Jihoafrická rezervní banka je nejstarší centrální bankou v Africe.[150] Johannesburg patří k předním finančním centrům kontinentu a je sídlem burzy,[151] přičemž celková tržní kapitalizace jihoafrického akciového trhu dosáhla v roce 2026 přibližně 1,53 bilionu amerických dolarů, čímž se země umístila na 16. místě na světě.[152] Jihoafrické společnosti dominují žebříčkům nejcennějších afrických firem, přičemž společnosti jako AngloGold Ashanti, Naspers, FirstRand a Standard Bank Group zaujímají většinu předních pozic na kontinentu.[153] Významným odvětvím je také maloobchod; Jihoafrická republika má největší maloobchodní trh v Africe a podle celkového počtu nákupních center zaujímá šesté místo na světě.[154] Mezi další významné služby patří realitní služby, podnikové služby a outsourcing.
Zpracovatelský průmysl představuje přibližně 13 % HDP, přičemž země zaujímá 41. místo na světě co do objemu produkce.[155] Jihoafrická republika má jeden z nejvyspělejších a nejrozmanitějších zpracovatelských sektorů v Africe,[156] kde se vyrábějí motorová vozidla, chemikálie, ocel, stroje, těžební zařízení, potraviny a nápoje, textil a vojenské vybavení.[157] Významnou složkou je automobilový průmysl, v jehož rámci společnosti Toyota, Volkswagen, BMW, Ford, Mercedes-Benz a Nissan provozují v zemi rozsáhlé montážní závody,[158] díky čemuž je Jihoafrická republika největším výrobcem motorových vozidel v Africe s roční produkcí přesahující 600 000 vozidel.[159]
Těžba zůstává jedním z nejdůležitějších průmyslových odvětví Jihoafrické republiky; přispívá přibližně 7–8 % k HDP a představuje více než polovinu vývozu zboží. Podíl těžby na HDP ji řadí mezi státy s největším významem těžebního průmyslu v ekonomice.[160] Jihoafrická republika byla po většinu 20. století předním světovým producentem zlata a zůstává největším producentem platiny,[161] chromu,[162] manganu,[163] a vanadu,[164] přičemž se zároveň řadí mezi 10 největších světových producentů uhlí, železné rudy, diamantů, uranu, titanu a zlata.[165] Země disponuje některými z největších zásob nerostných surovin na světě,[160] včetně přibližně 88 % celosvětových zásob kovů platinové skupiny, 80 % zásob manganu a 72 % zásob chromitu.[166]
Zemědělství v Jihoafrické republice představuje přibližně 5 % formální zaměstnanosti, což je v porovnání s jinými částmi Afriky relativně nízký podíl, a tento podíl se stále snižuje, zároveň však poskytuje práci příležitostným dělníkům a přispívá přibližně 3 % k HDP země.[167] Zemědělská půda zabírá sice 79 % a lesy 19 % země. Díky suchosti půdy tvoří orná půda jen 10 % rozlohy země; zbytek 69 % jsou pastviny.[168] Mezi hlavní plodiny patří cukrová třtina (17 mil. tun), kukuřice (13 mil. tun), brambory (2 mil. tun), pšenice (2 mil. tun), dále réva vinná, sója, pomeranče, jablka a další citrusové plody (čísla za rok 2024).[169] Chovají se ovce, skot, kozy, prasata a koně.[169] Z hlediska hodnoty vývozu neživočišných zemědělských patří mezi mejvýznamnější kukuřice (900 mil. USD), hrozny (800 mil. USD), pomeranče (800 mil. USD), dále víno, citrusy a jablka (čísla za rok 2024).[170]
Cestovní ruch
[editovat | editovat zdroj]Jihoafrická republika patří k předním turistickým destinacím v Africe, přičemž cestovní ruch tvoří důležitou součást širšího sektoru služeb i národního hospodářství.[172] Tento sektor se podílí přibližně 5,8 % na HDP a zajišťuje kolem 1,8 milionu pracovních míst,[173] což představuje více než 10 % celkové zaměstnanosti v zemi. [174][175] V roce 2025 přivítala Jihoafrická republika prostřednictvím svých různých vstupních bodů přibližně 10,5 milionu zahraničních návštěvníků (nárůst o 18 % oproti předchozímu roku).[176]
Doprava, energie
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika disponuje největší a nejrozsáhlejší dopravní infrastrukturou v Africe, která zahrnuje integrovanou síť silnic, železnic, letišť, námořních přístavů a potrubí. Země má přibližně 750 000 km silnic, což z ní činí největší silniční síť v Africe a 12. největší na světě. Jihoafrická národní silniční agentura (SANRAL) spravuje národní silniční síť,[177] včetně hlavních dálnic, jako jsou N1, N2, N3 a N4, které spojují hlavní města země a tvoří součást transkontinentálních tras, jako je dálnice z Kapského Města do Káhiry.[178]
Železniční síť se rozprostírá na délce přibližně 36 000 km, což z ní činí největší síť v Africe a sedmou největší na světě.[179] Nákladní dopravu zajišťuje především společnost Transnet Freight Rail,[180] zatímco osobní železniční dopravu zajišťuje Jihoafrická agentura pro osobní železniční dopravu (PRASA). Systém rychlodráhy Gautrain spojuje Johannesburg a Pretorii a představuje jedinou vysokorychlostní železniční dopravu v zemi.[181]
Jihoafrická republika má více než 1 500 letišť,[182] což patří k nejvyšším počtům na světě a je to nejvíce ze všech afrických zemí. Mezinárodní letiště Olivera Tamba u Johannesburgu je největším a nejrušnějším letištěm v Africe,[183] které slouží jako hlavní mezinárodní brána země, zatímco dalšími významnými uzly jsou mezinárodní letiště v Kapském Městě, King Shaka a Chief Dawid Stuurman.[184] Jihoafrická republika má také největší a nejrozvinutější letecký trh na kontinentu,[185] na kterém působí letecké společnosti jako South African Airways, Airlink, FlySafair, CemAir a LIFT.[186]
Námořní sektor Jihoafrické republiky se soustřeďuje na obchodní přístavy v Durbanu, Kapském Městě, Gqeberha, Richards Bay, Saldanha Bay a East Londonu.[187] Přístav v Durbanu je nejrušnějším kontejnerovým přístavem v subsaharské Africe a čtvrtým největším na jižní polokouli, zatímco přístav v Richards Bay patří k největším zařízením na vývoz sypkých nákladů na světě.[188] Přístavní infrastrukturu spravuje Transnet National Ports Authority, která hraje ústřední roli při podpoře vnitrostátní logistiky a mezinárodního obchodu.[189]
Jihoafrická republika má největší energetický sektor v Africe a je 22. největším výrobcem elektřiny na světě. V tomto odvětví dominuje státní energetická společnost Eskom, největší energetická společnost v Africe,[190] která vyrábí přibližně 90 % elektřiny v zemi a je významným účastníkem regionálního trhu s elektřinou Southern African Power Pool. Jihoafrická republika zůstává silně závislá na uhlí,[191] jehož roční těžba přesahuje 200 milionů tun, což z ní činí sedmého největšího producenta uhlí na světě. Přibližně 90 % uhlí spotřebovaného na africkém kontinentu se těží v Jihoafrické republice,[192] která je zároveň jedním z 15 největších emitentů skleníkových plynů na světě.[193]
Korupce
[editovat | editovat zdroj]Korupce představuje dlouhodobý problém jihoafrické politiky a veřejné správy. Významnou politickou krizí bylo období vlády prezidenta Jacoba Zumy, které bylo spojováno s řadou korupčních kauz a s tzv. převzetím státu (state capture), které označuje situaci, kdy soukromé zájmy získaly významný vliv na rozhodování státních institucí a podniků. Zuma v únoru 2018 rezignoval na funkci prezidenta po výzvě vedení Afrického národního kongresu.[194]
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]| Rok | Obyv. | ±% p.a. |
|---|---|---|
| 1500 | 600 000 | — |
| 1904 | 5 175 463 | +0,53 % |
| 1950 | 13 683 162 | +2,14 % |
| 1960 | 17 396 367 | +2,43 % |
| 1970 | 22 502 502 | +2,61 % |
| 1980 | 29 077 143 | +2,6 % |
| 1990 | 36 793 490 | +2,38 % |
| 2001 | 44 819 777 | +1,81 % |
| 2011 | 51 770 560 | +1,45 % |
| 2022 | 62 027 503 | +1,66 % |
| 2025 | 64 747 319 | +1,44 % |
| Poznámka: Odhady počtu obyvatel jsou odvozeny z kvantitativních makroekonomických historických výpočtů.[195][196][197][198][199][200][201] | ||
Podle odhadů Organizace spojených národů žilo v roce 2025 v Jihoafrické republice 64 747 319 obyvatel,[5] což z ní činilo šestou nejlidnatější zemi Afriky (po Nigérii, Etiopii, Egyptu, Demokratické republice Kongo a Tanzanii). Počet obyvatel se od roku 1960 zvýšil skoro čtyřnásobně, s průměrným ročním přírůstkem 2,0 %. Hustota zalidnění činí přibližně 53 obyvatel na km². Ženy tvoří 50,8 % celkové populace a muži 49,2 %.[168] Střední délka života je 71,9 roku (muži 70,3, ženy 73,5). Podíl obyvatel mladších 15 let činil 27 %, 65 % je ve věku 15 až 64 let a 8 % obyvatel je starších 65 let (k roku 2024). Medián věku dosahoval v roce 2024 celkem 30,4 roku.[168]
Úhrnná plodnost je 2,27 dítěte na jednu ženu (2024).[168] K roku 2023 žilo 69 % obyvatel ve městských oblastech, s ročním nárůstem 1,7 %.[168] Míra gramotnosti obyvatel dosahuje přibližně 91 % (2024).[168] Země je etnicky i jazykově rozmanitá. Statistický úřad Jihoafrické republiky žádá respondenty, aby se v rámci sčítání lidu zařadili do jedné z pěti rasových skupin.[202] Podle sčítání lidu z roku 2022 tvořili černošští Afričané 81 % obyvatelstva, barevní 8 %, běloši 7 %, Indové nebo Asiaté 3 % a ostatní/nespecifikovaní 1 %.[124] Kromě toho v zemi žijí také Khoisanové, kteří jsou původními obyvateli jižní Afriky, zahrnující zejména Křováky a Khoikhoje.[203]Země má 12 úředních jazyků:[6] afrikánštinu, zuluštinu, xhoštinu, angličtinu, severosotštinu, setswanštinu, sesothština, tsongština, svazijština, luvendštinu a jižní ndebelštinu (v pořadí podle počtu rodilých mluvčích), jakož i jihoafrický znakový jazyk.
První sčítání lidu v Jihoafrické republice v roce 1911 ukázalo, že běloši tvořili 22 % populace, v roce 1980 už to pak bylo jen 16 %,[204] nominálně však bělošská populace narostla. Podíl bělošského obyvatelstva klesal především v důsledku rychlejšího růstu ostatních populačních skupin. K nominálnímu snížení došlo až po pádu apartheidu, kdy se část bělošské populace rozhodla emigrovat, zejména do anglofonních zemí jako je Austrálie, Spojené království nebo Irsko. Skokový pád přišel těsně po konci apartheidního režimu mezi lety 1995 a 1996, kdy zemi opustilo na 800 000 bělochů, přičemž jejich počet měl následně stagnující nebo vzrůstající tendenci.[205][206] K roku 2022 v zemi žilo 4,5 mil. příslušníků bílé menšiny oproti 5,2 mil. v roce 1995.[206][124]
Označení „barevní“ (Coloureds) je používáno pro obyvatelstvo míšeného bantuského, khoiského a evropského původu. V období apartheidu byli barevní stejně jako černošské obyvatelstvo zbaveni plných politických práv. V době politiky apartheidu měli barevní větší práva než černoši.[207] Ústavní reformou z roku 1983 získali omezenou politickou reprezentaci ve vlastní komoře parlamentu;
Jazyky
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika má oficiálně 12 úředních jazyků. V závorce je uvedeno procento rodilých mluvčích, kteří udávají daný jazyk jako svůj mateřský jazyk: zuluština (cca 24 %), xhoština (cca 16 %), afrikánština (necelých 14 %), angličtina (cca 10 %), severosotština (cca 9 %), setswanština (cca 8 %), sesothština (cca 7,5 %), tsongština (cca 4,5 %), svazijština (cca 2,5 %), luvendština (více než 2 %) a jižní ndebelština (cca 2 %). Dvanáctým úředním jazykem je jihoafrický znakový jazyk, který byl uznán v roce 2023.[6] Všechny tyto jazyky jsou formálně rovnocenné, nápisy v těchto jazycích se objevují např. na jihoafrických mincích.
Většina komunikace však probíhá ve třech nejrozšířenějších jazycích – zuluštině, xhoštině a afrikánštině. Angličtina má významné postavení jako jazyk státní správy, obchodu, médií a vysokého školství a často slouží jako lingua franca mezi mluvčími různých jihoafrických jazyků.
Mezi dalšími jazyky používanými v zemi jsou například italština, portugalština, nizozemština, němčina a řečtina. Mezi jazyky přistěhovaleckých komunit z indického subkontinentu patří zejména gudžarátština, hindština, tamilština, telugština a urdština. Francouzsky mluví především přistěhovalci z frankofonních zemí Afriky.
Náboženství
[editovat | editovat zdroj]Podle sčítání lidu z roku 2022 tvořili křesťané 85,3 % obyvatelstva, přičemž většinu z nich představovali členové různých protestantských denominací (v širokém smyslu zahrnujících i synkretické církve afrického původu) a menšinu tvořili katolíci a ostatní křesťané. [124] Podle dřívějšího sčítání lidu z roku 2001 tvořili křesťané 79,8 % populace, přičemž většina z nich byla členy různých protestantských denominací (široce definovaných tak, že zahrnují synkretické africké církve) a menšinu římských katolíků a dalších křesťanů. Mezi křesťanské vyznání patří Sionská křesťanská církev (11,1 %), Letniční hnutí (Charismatické hnutí) (8,2 %), katolictví (7,1%), Metodismus (6,8 %), nizozemská reformovaná církev (Nederduits Gereformeerde Kerk; 6,7 %) a Anglikánství (3,8 %). Členové zbývajících křesťanských církví představovali dalších 36 % populace. Muslimové tvořili 1,5 % populace, hinduisté 1,2 %,[208] tradiční africká náboženství 0,3 % a judaismus 0,2 %. Celkem 15,1 % obyvatelstva se k žádné náboženské příslušnosti nepřihlásilo, 0,6 % bylo „ostatních“ a 1,4 % bylo „nespecifikovaných“.[168][208][209]
Největší z křesťanských skupin tvořily africké církve. Předpokládá se že mnoho osob, které neprohlásily žádnou příslušnost k jakémukoli organizovanému náboženství, dodržovalo tradiční africká náboženství. Odhaduje se, že v Jihoafrické republice je 200 000 domorodých tradičních léčitelů a až 60 % Jihoafričanů se s těmito léčiteli radí,[210] Podle některých odhadů se s tradičními léčiteli setkává nebo jejich služby využívá až 60 % obyvatelstva. Tito léčitelé používají k usnadnění uzdravení klientů kombinaci duchovních přesvědčení předků a přesvědčení o duchovních a léčivých vlastnostech místní fauny a flóry, běžně známých jako muti. Mnoho lidí má synkretické náboženské praktiky kombinující křesťanské a domorodé vlivy.[211]
Jihoafričtí muslimové pocházejí především z řad barevných a z těch, kteří jsou popisováni jako Indové. Existují i černí nebo bílí jihoafričtí konvertité i další z jiných částí Afriky.[212] Jihoafrická republika je také domovem značné židovské populace, která dorazila jako menšina z Evropy s ostatními evropskými osadníky. Tato populace vyvrcholila v 70. letech počtem 120 000, ačkoli dnes jich zůstalo jen asi 67 000. Zbytek emigroval, většinou do Izraele. [213]
Hinduismus vyznává především část jihoafrické indické komunity, jejíž předkové přicházeli do země zejména od druhé poloviny 19. století jako námezdní pracovníci z Britské Indie.
Významnou náboženskou osobností byl Desmond Tutu, anglikánský arcibiskup, jenž proslul jako oponent apartheidu a v roce 1984 se stal druhým Jihoafričanem, který obdržel Nobelovu cenu míru.
Města
[editovat | editovat zdroj]Níže následuje seznam nejlidnatějších sídel v Jihoafrické republice podle sčítání v roce 2022.[214]
| Pořadí | Město | Provincie | Počet obyvatel |
|---|---|---|---|
| 1. | Johannesburg | Gauteng | 4 803 262 |
| 2. | Kapské Město | Západní Kapsko | 4 772 846 |
| 3. | Durban | KwaZulu-Natal | 3 689 232 |
| 4. | Soweto | Gauteng | 1 271 628 |
| 5. | Pretoria | Gauteng | 1 127 218 |
| 6. | Port Elizabeth | Východní Kapsko | 1 021 703 |
| 7. | Pietermaritzburg | KwaZulu-Natal | 679 766 |
| 8. | Benoni | Gauteng | 668 768 |
| 9. | Tembisa | Gauteng | 463 109 |
| 10. | East London | Východní Kapsko | 455 336 |
Zdravotnictví
[editovat | editovat zdroj]Střední délka života je 71,9 roku (muži 70,3, ženy 73,5) pro rok 2024.[168] Podle Jihoafrického institutu pro rasové vztahy činila v roce 2009 střední délka života u bílých Jihoafričanů 71 let a u černých Jihoafričanů 48 let.[215] Výdaje na zdravotní péči v zemi představují přibližně 9 % HDP.[216] Zhruba 84 % obyvatelstva je závislé na veřejném zdravotním systému,[216] který se potýká s chronickým nedostatkem personálu a omezenými zdroji.[217] Soukromou zdravotní péči využívá přibližně 20 % obyvatelstva.[218] Pouze 16 % obyvatelstva je kryto systémy zdravotní pomoci;[219] zbytek si soukromou péči hradí z vlastní kapsy nebo prostřednictvím pojistných plánů pokrývajících pouze hospitalizaci.[218] Tři dominantní nemocniční skupiny, Mediclinic, Life Healthcare a Netcare, společně ovládají 75 % trhu soukromých nemocnic.[218] Tyto nerovnosti vedly k pokračujícím politickým snahám o reformu zdravotnického systému, včetně zavedení národního zdravotního pojištění (NHI) zaměřeného na rozšíření spravedlivého přístupu ke zdravotní péči.[220]
Podle odhadů žilo v polovině roku 2025 v Jihoafrické republice asi 7,9 milionu lidí žijících s HIV (tj. více než 12 % obyvatelstva) a za rok zemře přes 50 000 osob na AIDS.[221]
Školství
[editovat | editovat zdroj]
Míra gramotnosti dospělých v roce 2025 činila 95 %. Jednalo se o druhou nejvyšší hodnotu v Africe, hned za Seychelami.[222] Jihoafrická republika má třístupňový vzdělávací systém, který začíná základní školou, na niž navazuje střední škola a vysokoškolské vzdělávání v podobě (akademických) univerzit a technických univerzit. Žáci absolvují dvanáct let formálního školního vzdělávání, od 1. do 12. ročníku. Ročník R (Grade R) představuje přípravný předškolní rok před prvním ročníkem.[223] Základní školy pokrývají prvních sedm let školní docházky.[224] Středoškolské vzdělávání trvá dalších pět let. Na konci 12. ročníku se koná zkouška National Senior Certificate, která je nezbytná pro studium na jihoafrické vysoké škole.[223] Veřejné univerzity se dělí na tři typy: tradiční univerzity, které nabízejí teoreticky orientované vysokoškolské tituly; technické univerzity (dříve nazývané „technikony“), které nabízejí odborně orientované diplomy a tituly; a komplexní univerzity, které nabízejí oba typy kvalifikací. V Jihoafrické republice je 23 veřejných univerzit: 11 tradičních univerzit, 6 technických univerzit a 6 komplexních univerzit. V Jihoafrické republice se nachází také velké množství vysokých škol FET (dalšího vzdělávání a odborné přípravy) a TVET (technického a odborného vzdělávání a přípravy).[225][226][227]
Kultura
[editovat | editovat zdroj]Vzhledem k etnické, jazykové a historické rozmanitosti země je jihoafrická kultura velmi různorodá. Jednotlivé komunity si uchovávají vlastní kulturní tradice, zároveň však existují společné prvky jihoafrické kultury, které se projevují například ve stravování, hudbě, tanci a sportu.[228]
Výtvarné umění
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrické umění má velmi staré kořeny. V jeskyni Blombos byly nalezeny ryté okrové předměty a další doklady symbolického chování staré přibližně 75 000 let.[229] K nejvýznamnějším projevům tradičního umění patří skalní malby a rytiny vytvořené předky dnešních Sanů a dalších khoisanských skupin. S příchodem a rozšířením bantusky mluvících populací se v Jihoafrické republice rozvíjely další umělecké tradice. V koloniálním a moderním období se k nim přidaly evropské vlivy a nové formy městského a současného umění.
V obcích a městech se vyvinuly nové umělecké formy: dynamické umění, které využívá vše od plastových pásků až po ráfky z jízdních kol. Nizozemské lidové umění s vlivy afrikánských trekboerů a bílých městských umělců od roku 1850 nadále proměňovalo evropské tradice a rovněž přispělo k této eklektické směsici, která se vyvíjí dodnes.[229]
Literatura, další umění
[editovat | editovat zdroj]Nadine Gordimerová získala v roce 1991 Nobelovu cenu za literaturu, v roce 2003 se stejné pocty dostalo jihoafrickému rodákovi Johnu Maxwellu Coetzeeovi. Damon Galgut v roce 2021 obdržel Bookerovu cenu.[230] Prozaik Peter Abrahams působil na Jamajce, ale většina jeho knih je zpracováním vzpomínek z Jihoafrické republiky. Prosadil se i spisovatel Alan Paton, k jeho nejznámějším knihám patří Cry, The Beloved Country, která byla i dvakrát zfilmována. André Brink patří k těm autorům, kteří kromě angličtiny využívají i afrikánštinu, stejně jako básník Breyten Breytenbach. Ač narozen v Zambii, jihoafrickým spisovatelem se stal Wilbur Smith, autor dobrodružných bestsellerů.
Fotograf Kevin Carter získal v roce 1994 Pulitzerovu cenu za fotografii zachycující hladomor v Súdánu. Byl členem skupiny fotožurnalistů známé jako Bang-Bang Club. K nejznámějším režisérům patří Neill Blomkamp. Jamie Uys se proslavil snímkem Bohové musejí být šílení. Film Tsotsi získal v roce 2006 jako první jihoafrický film Oscara za nejlepší cizojazyčný film; jeho režisérem byl Gavin Hood.[231][232] Nejslavnější jihoafrickou herečkou je Charlize Theronová. Film Mumie proslavil herce Arnolda Voslooa.
Hudba
[editovat | editovat zdroj]Hudba Jihoafrické republiky je velmi rozmanitá a zahrnuje tradiční africké žánry, gospel, jazz, rock, pop i řadu dalších stylů. K významným hudebním žánrům vzniklým v zemi patří například mbaqanga a kwaito, který se rozvinul v městských komunitách zejména v 90. letech. Mezi mezinárodně známé jihoafrické interprety patří například Miriam Makeba, Hugh Masekela a skupina Ladysmith Black Mambazo.Známé je i Soweto String Quartet (Sowetské smyčcové kvarteto), které hraje klasickou hudbu s africkým nádechem. Bílí a míšenci mezi jihoafrickými zpěváky mají tendenci vyhýbat se tradičním africkým hudebním tématům a upřednostňují spíše evropské styly. Existuje zde silný trh s hudbou v afrikánštině, která pokrývá všechna žánry západní hudby.[233] Nejslavnější jihoafrickou zpěvačkou byla Miriam Makeba, zvaná též Mama Africa. V roce 1966 získala jako první africká hudebnice cenu Grammy, a to společně s Harrym Belafontem za album An Evening with Belafonte/Makeba.
Věda
[editovat | editovat zdroj]
Jihoafrická republika má dlouhou tradici vědeckého výzkumu a její vědci dosáhli významných mezinárodních úspěchů; byť mnozí se prosadili v institucích v Británii či Spojených státech: Max Theiler získal v roce 1951 Nobelovou cenu za fyziologii a lékařství za vyvinutí vakcíny proti žluté zimnici, a stal se tak prvním nositelem této ceny, který se narodil v Africe. Další Nobelova cena za lékařství pro Jihoafričana přišla v roce 1979, kdy ji převzal Allan McLeod Cormack, který položil teoretické základy pro zkonstruování výpočetního tomografu. V roce 2002 stejnou cenu obdržel Sydney Brenner, především za výzkum genetického kódu.
Jihoafrický lékař Christiaan Barnard provedl v roce 1967 jako první na světě úspěšnou transplantaci srdce, a to nikoli v zahraničí, ale doma – v Groote Schuur Hospital v Kapském Městě. Informatik Seymour Papert byl průkopníkem umělé inteligence a tvůrcem programovacího jazyka Logo. Antropolog a paleontolog Raymond Dart proslul jako objevitel tzv. Taungského dítěte, tedy první známé lebky hominidů rodu Australopithecus. Objev Taungského dítěte významně přispěl k poznání rané evoluce člověka a podpořil představu o africkém původu lidského rodu. Na Dartův objev vykopávkami navazoval zejména Robert Broom. Na území JAR se narodil v 18. století zakladatel mykologie Christiaan Hendrik Persoon.
Southern African Large Telescope je největším teleskopem na jižní polokouli. Jihoafrická republika v minulosti vyvinula vlastní jaderné zbraně a stala se jedinou africkou zemí, která je vyrobila. V letech 1989–1990 svůj jaderný arzenál rozebrala a v roce 1991 přistoupila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.
Kuchyně
[editovat | editovat zdroj]Kuchyně Jihoafrické republiky je rozmanitá a kombinuje vlivy původních afrických, nizozemských, malajských, indických a dalších kulinářských tradic. Je založená hlavně na masu a je zde populární jihoafrické společenské setkání známé jako braai – variace grilování. Mezi další typické pokrmy patří chakalaka (dušená zelenina v pikantní omáčce) nebo bunny chow (kari podávané ve vydlabaném toastovém chlebu). Typické jsou také plátky sušeného masa biltong. Jihoafrické republika je také významným producentem vína. Významné vinařské oblasti se nacházejí například v okolí měst Stellenbosch, Franschhoek, Paarl a Barrydale.[234]
Sport
[editovat | editovat zdroj]
Sport hraje v jihoafrické kultuře významnou roli a nejoblíbenějšími sporty v zemi jsou fotbal, ragby a kriket.[235] Mezi další sporty, které se těší značné oblibě, patří plavání, atletika, golf, box, smíšená bojová umění, tenis, ringball, pozemní hokej, surfing a netball.[236]
Fotbal je nejoblíbenějším sportem v Jihoafrické republice.[237][238][239] Jihoafrická republika hostila mužské Mistrovství světa 2010.[240] V roce 1996 hostila mužský Africký pohár národů, v němž národní reprezentace vyhrála. Jihoafrický mužský tým do 20 let rovněž zvítězil na Africkém poháru národů do 20 let v roce 2025. V roce 2022 zvítězila i ženská reprezentace na Africkém poháru národů žen, když ve finále porazila Maroko 2:1. Ženská reprezentace se následně probojovala do osmifinále Mistrovství světa ve fotbale žen 2023.
Jihoafričtí sportovci získali na letních olympijských hrách celkem 28 zlatých medailí. Jako i jiné africké země je nejúspěšnější v atletice, kde nasbírala devět zlatých medailí. Již vůbec první jihoafrická olympijská medaile, z roku 1908, byla atletická. Zlato v běhu na 100 metrů získal Reggie Walker. O čtyři roky později, na hrách ve Stockholmu, vyhrál maratonský běh Ken McArthur. V roce 1920 v Antverpách triumfoval v běhu na 400 metrů Bevil Rudd, v Amsterdamu roku 1928 v běhu na 110 metrů překážek Sydney Atkinson. Esther Brandová vyhrála závod ve skoku vysokém na hrách v Helsinkách v roce 1952. V letech 1964–1992 jihoafričtí sportovci na olympiádu nemohli, a tak další zlato přišlo až roku 1996, maratónský běh v Atlantě vyhrál Josia Thugwane. Caster Semenyaová získala zlaté olympijské medaile v běhu na 800 metrů v letech 2012 a 2016.[241] [242] Wayde van Niekerk získal v Riu de Janeiro 2016 zlatou medaili v běhu na 400 metrů ve světovém rekordu.[243]
V minulosti byl doménou JAR olympijský box (poslední zlatá pochází z roku 1948) a tenis (tři zlaté z meziválečné éry). V novodobé historii po roce 1996 je to plavání (např. Penny Heynsová má dvě zlaté).
Gary Player je jeden z neslavnějších golfistů všech dob, třetím v historii, který dosáhl grand slamu.[244] Automobilový závodník Jody Scheckter se stal v roce 1979 mistrem světa ve Formuli 1. Kork Ballington je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů. Jeden titul mají Jon Ekerold a Brad Binder. Boxeři Gerrie Coetzee a Corrie Sanders byli profesionálními mistry světa v těžké váze. V JAR se narodil úspěšný kanadský basketbalista Steve Nash. Jezdec na horském kole Greg Minnaar je trojnásobným mistrem světa. Team Dimension Data je úspěšná jihoafrická profesionální stáj v silniční cyklistice. Tenista Johan Kriek dvakrát vyhrál Australian Open. Tenisté JAR vyhráli v roce 1974 Davis Cupu. Conrad Stoltz je trojnásobným mistrem světa v triatlonu. Jihoafričtí ragbisté získali čtyři tituly mistrů světa (1995, 2007, 2019 a 2023). Danie Craven byl jako první Afričan uveden do mezinárodní ragbyové síně slávy.[245] Anketu o nejlepšího ragbistu světa vyhráli dva Jihoafričané: Schalk Burger a Bryan Habana.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ anglicky Republic of South Africa, afrikánsky Republiek van Suid-Afrika, jižní ndebelštinou iRiphabliki yeSewula Afrika, xhosky iRiphabliki yomZantsi Afrika, zulsky iRiphabhuliki yaseNingizimu Afrika, sesothsky Rephaboliki ya Afrika-Borwa, severosotsky Repabliki ya Afrika-Borwa, setswansky Rephaboliki ya Aforika Borwa, svazijsky iRiphabhulikhi yeNingizimu Afrika, luvendsky Riphabuḽiki ya Afurika Tshipembe, tsongsky Riphabliki ra Afrika Dzonga
- ↑ Jihoafrický znakový jazyk je rovněž úředním jazykem.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku South Africa na anglické Wikipedii.
- ↑ Jihoafrický prezident rezignoval, učinil tak na nátlak své vládní strany. iDNES.cz [online]. 2018-02-14 [cit. 2018-02-15]. Dostupné online.
- ↑ World Economic Outlook Database [online]. International Monetary Fund, 14 April 2026 [cit. 2026-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Číselník zemí (CZEM). www.czso.cz [online]. Český statistický úřad [cit. 2019-08-21]. Dostupné online.
- ↑ LIŠČÁK, Vladimír; BOHÁČ, Pavel. Jména států a jejich územních částí. 4. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2009. 111 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86918-57-0. S. 28.
- 1 2 Population, total - South Africa W. World Bank Open Data [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- 1 2 3 The NA Approves South African Sign Language as the 12th Official Language - Parliament of South Africa. www.parliament.gov.za [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-09-09. (anglicky)
- 1 2 NATIONS, United. South Africa. Specific country data. [s.l.]: United Nations Development Programme Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LYNCH, David A. Trade and Globalization: An Introduction to Regional Trade Agreements. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 October 2013. ISBN 978-0-7425-6689-7. S. 51.
- ↑ The text [online]. [cit. 2023-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 December 2023. (anglicky)
- ↑ LIVERMON, Xavier. Johannesburg: The Elusive Metropolis. Durham: Duke University Press, 2008. ISBN 978-0-8223-8121-1. Kapitola Sounds in the City, s. 283.
- ↑ Mzansi DiToloki [online]. Deaf Federation of South Africa [cit. 2014-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2014. (anglicky)
- ↑ TAYLOR, Darren. South African Party Says Call Their Country 'Azania'. VOA. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2016. (anglicky)
- ↑ WYMER, John; Singer, R. The Middle Stone Age at Klasies River Mouth in South Africa. Chicago: University of Chicago Press, 1982. ISBN 978-0-226-76103-9.
- ↑ Deacon, HJ. Guide to Klasies River [online]. Stellenbosch University, 2001 [cit. 2009-09-05]. S. 11. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CENTRE, UNESCO World Heritage. Fossil Hominid Sites of South Africa [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ UNESCO WORLD HERITAGE. whc.unesco.org [online]. [cit. 2016-03-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BROKER, Stephen P. Hominid Evolution [online]. Yale-New Haven Teachers Institute [cit. 2008-06-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ An Encyclopedia of World History. Boston: Houghton Mifflin Company, 1972. Dostupné online. ISBN 978-0-395-13592-1. S. 9.
- ↑ LEAKEY, Louis Seymour Bazett. Stone age Africa: an outline of prehistory in Africa. [s.l.]: Negro Universities Press, 1936. ISBN 9780837120225. Kapitola Stone Age cultures of South Africa, s. 79.
- ↑ ALFRED, Luke. The Bakoni: From prosperity to extinction in a generation [online]. [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Adam's Calendar in Waterval Boven, Mpumalanga [online]. [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DOMVILLE-FIFE, C.W. The encyclopedia of the British Empire the first encyclopedic record of the greatest empire in the history of the world ed. London: Rankin, 1900. Dostupné online. S. 25.
- ↑ MACKENZIE, W. Douglas; STEAD, Alfred. South Africa: Its History, Heroes, and Wars. Chicago: The Co-Operative Publishing Company, 1899.
- ↑ PAKEMAN, SA. Nations of the Modern World: Ceylon. [s.l.]: Frederick A Praeger, Publishers S. 18–19.
- 1 2 3 WILMOT, Alexander; John Centlivres Chase. History of the Colony of the Cape of Good Hope: From Its Discovery to the Year 1819. [s.l.]: Claremont: David Philip (Pty) Ltd ISBN 978-1-144-83015-9. S. 1–548.
- ↑ KAPLAN, Irving. Area Handbook for the Republic of South Africa. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 46–771.
- ↑ African History Timeline [online]. West Chester University of Pennsylvania. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 HUNT, John. Dutch South Africa: Early Settlers at the Cape, 1652–1708. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2005. ISBN 978-1-904744-95-5. S. 13–35.
- ↑ WORDEN, Nigel. Slavery in Dutch South Africa. [s.l.]: Cambridge University Press, 5 August 2010. ISBN 978-0-521-15266-2. S. 40–43.
- 1 2 NELSON, Harold. Zimbabwe: A Country Study. [s.l.]: [s.n.] S. 237–317.
- 1 2 3 4 5 STAPLETON, Timothy. A Military History of South Africa: From the Dutch-Khoi Wars to the End of Apartheid. Santa Barbara: Praeger Security International, 2010. ISBN 978-0-313-36589-8. S. 4–6.
- ↑ KEEGAN, Timothy. Colonial South Africa and the Origins of the Racial Order. [s.l.]: David Philip Publishers (Pty) Ltd, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-8139-1735-1. S. 85–86.
- 1 2 3 LLOYD, Trevor Owen. The British Empire, 1558–1995. Oxford: Oxford University Press, 1997. ISBN 978-0-19-873133-7. S. 201–203.
- ↑ Shaka: Zulu Chieftain [online]. Historynet.com [cit. 2021-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-09. (anglicky)
- ↑ Shaka (Zulu chief) [online]. [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ W. D. Rubinstein. Genocide: A History. [s.l.]: Pearson Longman, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-582-50601-5. S. 22.
- ↑ ING ALEXANDR ZIMÁK. Jihoafrická republika. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-184-1. Kapitola Období evropské kolonizace, s. 18.
- ↑ Williams, Garner F. The Diamond Mines of South Africa, Vol II. New York: B. F Buck & Co., 1905. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-10. S. Chapter XX.
- ↑ South African Military History Society – Journal – THE SEKUKUNI WARS [online]. [cit. 2020-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 5 of the worst atrocities carried out by the British Empire. The Independent. 19 January 2016. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BOND, Patrick. Cities of gold, townships of coal: essays on South Africa's new urban crisis. [s.l.]: Africa World Press, 1999. ISBN 978-0-86543-611-4. S. 140.
- ↑ Cape of Good Hope (South Africa). Parliament. House. Select Committee on Location Act; WARREN, W. J. Report of the Select Committee on Location Act. [s.l.]: Cape Town : Cape Times Limited, 1906. 110 s. Dostupné online. OCLC 1052534958
- ↑ South Africa. Inter-departmental committee on native pass laws; GODLEY, Godfrey Archibald; WELSH, William Thomson. Report of the Inter-departmental committee on the native pass laws. 1920. [s.l.]: Cape Town : Cape times limited, government printers 44 s. Dostupné online. OCLC 1052531251
- ↑ Great Britain. Colonial Office; Transvaal (Colony). Governor (1901-1905: Milner). Transvaal. Papers relating to legislation affecting natives in the Transvaal. (In continuation of [Cd.714], July, 1901). Presented to both houses of Parliament by command of His Majesty. January, 1902. [s.l.]: London : Printed for His Majesty's Stationery Office, by Darling 60 s. Dostupné online. OCLC 1157965810
- ↑ DE VILLIERS, John Abraham Jacob. The Transvaal. London: Chatto & Windus, 1896. Dostupné online. S. 30 (n46).
- ↑
Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/South Africa ve Wikizdrojích (anglicky) - ↑ Native Land Act [online]. South African Institute of Race Relations, 19 June 1913. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2010. (anglicky)
- ↑ Gloria Galloway, „Chieft Reflect on Apartheid“, The Globe and Mail, 11 December 2013
- ↑ Beinart, William (2001). Twentieth-century South Africa. Oxford University Press. p. 202. ISBN 978-0-19-289318-5.
- ↑ GIBSON, Nigel; ALEXANDER, Amanda; MNGXITAMA, Andile. Biko Lives! Contesting the Legacies of Steve Biko. Hampshire: Palgrave Macmillan, 2008. ISBN 978-0-230-60649-4. S. 138.
- ↑ Switzer, Les. South Africa's Resistance Press: Alternative Voices in the Last Generation Under Apartheid. Issue 74 of Research in international studies: Africa series. [s.l.]: Ohio University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-89680-213-1. S. 2.
- ↑ MITCHELL, Thomas. Native vs Settler: Ethnic Conflict in Israel/Palestine, Northern Ireland and South Africa. Westport: Greenwood Publishing Group, 2008. ISBN 978-0-313-31357-8. S. 194–196.
- ↑ BRIDGLAND, Fred. The War for Africa: Twelve months that transformed a continent. Gibraltar: Ashanti Publishing, 1990. ISBN 978-1-874800-12-5. S. 32.
- ↑ LANDGREN, Signe. Embargo Disimplemented: South Africa's Military Industry. [s.l.]: Oxford University Press, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-19-829127-5. S. 6–10.
- ↑ KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha: Olympia, 1986. Kapitola Mezinárodní sportovní hnutí, s. 207.
- ↑ South Africa Profile [online]. Nti.org [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2011. (anglicky)
- ↑ PIKE, John. Nuclear Weapons Program (South Africa) [online]. Globalsecurity.org [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HEAD, Tom. "Inequality has increased in South Africa since apartheid" – World Bank [online]. 4 April 2018 [cit. 2025-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-02-12. (anglicky)
- ↑ South Africa's Unemployment Reaches New Highs [online]. 13 August 2024 [cit. 2025-02-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Post-Apartheid South Africa: the First Ten Years – Unemployment and the Labor Market [online]. IMF [cit. 2013-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 July 2013. (anglicky)
- ↑ CHANCE, Kerry. Broke-on-Broke Violence. Slate. 20 June 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 September 2011. (anglicky)
- ↑ COHRE statement on Xenophobic Attacks [online]. 2 June 2008 [cit. 2011-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2012. (anglicky)
- ↑ South African police open fire as striking miners charge, killing and wounding workers. The Washington Post. 16 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 August 2012. (anglicky)
- ↑ RYAN, Ciaran. The deindustrialisation of SA [online]. [cit. 2025-09-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ High rate of de-industrialization and the impact on South Africa's economic - resilience - Emeka Umeche [online]. 27 October 2023 [cit. 2026-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-03-11. (anglicky)
- ↑ MOMONIAT, Ismail. How and Why Did State Capture and Massive Corruption Occur in South Africa ? [online]. 2023-04-10 [cit. 2024-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024. (anglicky)
- ↑ MASEKO, Nomsa. South Africa's Zondo commission: Damning report exposes rampant corruption. BBC News. 2022-06-23. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024. (anglicky)
- ↑ The Zondo Commission: A bite-sized summary [online]. 2022-09-05 [cit. 2024-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024. (anglicky)
- ↑ CAMPBELL, John. South Africa Sees the Best of Times and the Worst of Times [online]. 2021-07-15 [cit. 2024-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2024. (anglicky)
- ↑ CHOTHIA, Farouk; BYARUHANGA, Catherine. South Africa election result: Will ANC share power with MK party or DA? [online]. 2024-05-31 [cit. 2024-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 June 2024. (anglicky)
- ↑ South Africa's ANC moves closer to forming coalition government [online]. 2024-06-14 [cit. 2024-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2024. (anglicky)
- ↑ Jihoafrická vlajka na Flags of the World
- ↑ Atlas of Southern Africa. (1984). p. 13. Readers Digest Association, Cape Town
- ↑ Encyclopædia Britannica (1975); Micropaedia Vol. III, p. 655. Helen Hemingway Benton Publishers, Chicago.
- ↑ Češi dali světu nový nejvyšší vodopád. Nebáli jsme se šíleného nápadu, říkají. iDNES.cz [online]. 2022-01-02 [cit. 2022-01-02]. Dostupné online.
- 1 2 3 Atlas of Southern Africa. (1984). p. 13. Reader's Digest Association, Cape Town
- ↑ Atlas of Southern Africa. (1984). p. 186. Reader's Digest Association, Cape Town
- ↑ Kruger National Park [online]. Africa.com [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 December 2014. (anglicky)
- ↑ McCarthy, T. & Rubidge, B. (2005). The story of earth and life. p. 194. Struik Publishers, Cape Town.
- ↑ Geological map of South Africa, Lesotho and Swaziland (1970). Council for Geoscience, Geological Survey of South Africa.
- ↑ Encyclopædia Britannica (1975); Micropaedia Vol. VI, p. 750. Helen Hemingway Benton Publishers, Chicago.
- ↑ Atlas of Southern Africa. (1984). p. 19. Reader's Digest Association, Cape Town
- ↑ South Africa’s 2nd National Biodiversity Strategy and Action Plan 2015 – 2025 [online]. 2015 [cit. 2026-09-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Plants and Vegetation in South Africa. www.southafrica-travel.net [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-28.
- ↑ Parks [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SULLIVAN, Helen. 'Pure magic': snow falls on Johannesburg for first time in 11 years. The Guardian. 11 July 2023. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 June 2024. (anglicky)
- ↑ These are the lowest ever temperatures recorded in South Africa [online]. 1 July 2018 [cit. 2020-09-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa's geography [online]. Safrica.info [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 June 2010. (anglicky)
- ↑ CLimate Questions - WeatherSA Portal. testing.weathersa.co.za [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- ↑ Term Limits in Africa. The Economist. 6 April 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2013. (anglicky)
- ↑ AKINWOTU, Emmanuel. In a historic election, South Africa's ANC loses majority for the first time. NPR. 1 June 2024. Dostupné online [cit. 26 August 2024]. (anglicky)
- ↑ USHER, Barbara Plett. A landmark moment in South Africa for a humbled ANC. BBC. 14 June 2024. Dostupné online [cit. 26 August 2024]. (anglicky)
- ↑ Archivovaná kopie. www.info.gov.za. 19 August 2009. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-30. (anglicky)
- ↑ Ibrahim Index of African Governance (IIAG). Mo Ibrahim Foundation [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-09-01. (anglicky)
- ↑ SA marriage law signed. news.bbc.co.uk. BBC News, 30 November 2006. Dostupné online [cit. 26 June 2013]. (anglicky)
- ↑ MORTON, Victor. South Africa begins seizing white-owned farms in land redistribution program. The Washington Times [online]. 2018-08-20. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ OSBORNE, Samuel. South Africa votes through motion that could lead to seizure of land from white farmers without compensation. The Independent [online]. 2018-03-01. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ROSENBERG, Rosalind. Virginia Gildersleeve: Opening the Gates (Living Legacies). Columbia Magazine. Summer 2001. Dostupné online.
- ↑ Schlesinger, Stephen E. Act of Creation: The Founding of the United Nations: A Story of Superpowers, Secret Agents, Wartime Allies and Enemies, and Their Quest for a Peaceful World. Cambridge, Massachusetts: Westview, Perseus Books Group, 2004. ISBN 978-0-8133-3275-8. S. 236–7.
- ↑ BRICS information portal [online]. [cit. 2020-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-08.
- ↑ SA brings 'unique attributes' to BRICS [online]. Southafrica.info, 14 April 2011 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 July 2011. (anglicky)
- ↑ United Nations Office on Drugs and Crime. Global Study on Homicide 2019 (Vienna, 2019), Homicide trends, patterns and criminal justice response / Booklet 2 [online]. [cit. 2019-08-11]. S. 25,26. (anglicky)
- 1 2 UNODC Data report | Data Portal UNODC. data.unodc.org [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- 1 2 UNODC Data report | Data Portal UNODC. data.unodc.org [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- ↑ SOUTH AFRICA: One in four men rape
- ↑ CHUTEL, Lynsey. South Africa’s gated communities are building higher walls in an already divided society. Quartz Africa [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LEMANSKI, Charlotte. Spaces of Exclusivity or Connection? Linkages between a Gated Community and its Poorer Neighbour in a Cape Town Master Plan Development:. Urban Studies. 2016-07-02. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. doi:10.1080/00420980500495937. (anglicky)
- ↑ Independent Newspapers Online. SA's woes spark another exodus [online]. Iol.co.za, 6 October 2006 [cit. 2011-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 21-08-2010.
- ↑ Counting South Africa's crimes, Mail and Guardian, Retrieved 2 October 2012.
- ↑ Recent spate of farm attacks dispels ‘racially motivated’ rhetoric. The South African [online]. 2019-04-25 [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Are protesters right on South Africa farm murder rate?. BBC News. 2017-11-03. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. (anglicky)
- ↑ GREEF, Kimon de; KARASZ, Palko. Trump Cites False Claims of Widespread Attacks on White Farmers in South Africa (Published 2018). The New York Times. 2018-08-23. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
- ↑ South Africa rejects Donald Trump's tweet on farmer killings. BBC News. 2018-08-23. Dostupné online [cit. 2020-11-01]. (anglicky)
- ↑ WASHINGTON, District of Columbia 1100 Connecticut Ave NW Suite 1300B; DC 20036. PolitiFact - Trump tweets incorrect on South African land seizures, farmer killings. @politifact [online]. [cit. 2020-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 Constitution of the Republic of South Africa Act 200 of 1993 (Section 224) [online]. South African Government, 1993 [cit. 2008-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 June 2008. (anglicky)
- ↑ L. B. van Stade. Rationalisation in the SANDF: The Next Challenge [online]. Institute for Security Studies, 1997 [cit. 2020-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-16. (anglicky)
- ↑ Defence Act 42 of 2002 [online]. South African Government, 12 February 2003 [cit. 2008-06-23]. S. 18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 June 2008. (anglicky)
- ↑ LEKOTA, Mosiuoa. Address by the Minister of Defence at a media breakfast at Defence Headquarters, Pretoria [online]. Department of Defence, 5 September 2005 [cit. 2020-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-14. (anglicky)
- 1 2 Roy E. Horton III. Out of (South) Africa: Pretoria's Nuclear Weapons Experience [online]. USAF Institute for National Security Studies, October 1999 [cit. 2008-06-23]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 Educational Foundation for Nuclear Science, Inc. Bulletin of the Atomic Scientists. [s.l.]: Educational Foundation for Nuclear Science, Inc., May 1993. Kapitola South Africa comes clean, s. 3–4.
- ↑ DODSON, Christine. South Atlantic Nuclear Event (National Security Council, Memorandum) [online]. George Washington University under Freedom of Information Act Request, 22 October 1979 [cit. 2008-06-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Chapter XXVI: Disarmament – No. 9 Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons [online]. United Nations Treaty Collection, 7 July 2017. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Stats in Brief, 2010. Pretoria: Statistics South Africa, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 August 2018. ISBN 978-0-621-39563-1. S. 3.
- 1 2 3 4 Census 2022 Statistical Release [online]. Statistics South Africa [cit. 2023-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2023. (anglicky)
- ↑ South Africa | World Bank Group [online]. [cit. 2026-08-31]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa - Market Overview [online]. U.S. Department of Commerce [cit. 2026-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa as a Middle Power in International Relations. Global Policy. Wiley. Dostupné online [cit. 11 March 2026]. (anglicky)
- ↑ Understanding the World Bank’s country income classifications [online]. World Bank [cit. 2026-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa (ZAF) Exports, Imports, and Trade Partners. The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Economic Growth [online]. City of Johannesburg Metropolitan Municipality [cit. 2026-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AGENCY, Content Works; CHARLOTTE. Forex Trading in Africa - A 2025 Outlook [online]. 2025-02-19 [cit. 2025-07-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Grace Ashiru. Cape Town: Africa's Tech Hub on the Rise [online]. Tech in Africa, 2025 [cit. 2025-11-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa has highest gap between rich and poor [online]. Business Report, 28 September 2009 [cit. 2010-11-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 October 2011. (anglicky)
- ↑ "World Bank": South Africa [online]. [cit. 2023-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 April 2023. (anglicky)
- 1 2 Quarterly Labour Force Survey (QLFS) – Q2: 2026 [online]. [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Poverty Trends in South Africa: An examination of absolute poverty between 2006 and 2023 [online]. [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Distribution of family income – Gini index [online]. Cia.gov [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 June 2007. (anglicky)
- ↑ Inequality in income or expenditure / Gini index, Human Development Report 2007/08 [online]. Hdrstats.undp.org, 4 November 2010 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2013. (anglicky)
- ↑ INEQUALITY IN SOUTHERN AFRICA: AN ASSESSMENT OF THE SOUTHERN AFRICAN CUSTOMS UNION [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Exploring South Africa’s Merchandise Trade Statistics. July 2026 overview [online]. South African Revenue Service [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- 1 2 3 What it took to grow SA’s economy | Vuk'uzenzele [online]. [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Growth, Employment and Redistribution: A Macro‑economic Strategy for South Africa [online]. Government of South Africa [cit. 2026-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MAHLAKA, Ray. YEARS OF ZUMA: Current and ex-Treasury officials: State Capture nearly destroyed South Africa [online]. 2022-01-31 [cit. 2022-06-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ REPORTER, Citizen. R250bn lost to state capture in the last three years, says Gordhan. The Citizen. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2020. (anglicky)
- ↑ State of Capture [online]. Public Protector. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CONVERSABLEECONOMIST. South Africa’s Economy: 30 Years Since Apartheid - Conversable Economist [online]. 2023-11-20 [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ADEYEMI, Segun. Top 10 most valuable companies in Africa 2025 [online]. 2025-11-25 [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa: finance sector's value added to GDP 2015-2023 [online]. [cit. 2025-07-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa: assets of financial institutions [online]. [cit. 2025-07-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Šablona:Cite report
- ↑ Top 10 Stock Exchange Markets in Africa 2025 [online]. 2025-04-15 [cit. 2025-09-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Market capitalization of listed domestic companies (current US$) [online]. [cit. 2024-06-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Africa’s Leading Companies by Market Capitalisation (2026) [online]. [cit. 2026-08-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ AFRICA, FASA Franchise Association South. Survey shows SA has the sixth most shopping centre space in the world [online]. 2018-10-16 [cit. 2025-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa, Jobless growth – The Economist. The Economist. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ RESEARCH, Bonafide. South Africa Motion Control Market Overview, 2031 [online]. 2026-05-31 [cit. 2026-07-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BHALA, Sachin. Adcorp - The biggest industrial sectors in South Africa and why employment within these sectors keeps them going [online]. 2021-11-08 [cit. 2026-07-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ naamsa | Automotive exports surge 19% to new highs [online]. [cit. 2025-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2025-07-14. (anglicky)
- ↑ Automotive - BDO [online]. [cit. 2025-11-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-07-18. (anglicky)
- 1 2 Critical Minerals and Metals Strategy South Africa 2025 [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ USGS Platinum Production Statistics [online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2022. (anglicky)
- ↑ USGS Chromium Production Statistics [online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 May 2021. (anglicky)
- ↑ USGS Manganese Production Statistics [online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 June 2021. (anglicky)
- ↑ USGS Vanadinum Production Statistics [online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 April 2021. (anglicky)
- ↑ USGS Minerals Information: Mineral Commodity Summaries [online]. [cit. 2018-01-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The South African mining sector - Wits University [online]. [cit. 2025-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-09-01. (anglicky)
- ↑ World Bank Open Data [online]. [cit. 2026-07-15]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 3 4 5 6 7 8 South Africa - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-29. (anglicky)
- 1 2 FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- ↑ FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- ↑ ASHIRU, Grace. Cape Town: Africa's Tech Hub on the Rise [online]. 2025-04-27 [cit. 2026-07-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 3,5 million travellers to South Africa [online]. 25 October 2017 [cit. 2026-01-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ESSEL-MENSAH, Joyce; MALULEKE, Risenga. P6410 - Tourist accommodation, May 2026 [online]. 28 July 2026 [cit. 2026-08-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mthobisi Nozulela. Government plan aims to boost South Africa's tourism employment to 2. 5 million by 2029 [online]. MSN, 14 May 2025 [cit. 2025-05-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Travel & Tourism Economic Impact 2013 South Africa [online]. WTTC, March 2013 [cit. 2013-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 March 2014. (anglicky)
- ↑ South Africa Tourism Surpasses Pre‑Pandemic Levels in 2025. www.statssa.gov.za [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné online.
- ↑ SANRAL [online]. [cit. 2025-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-15. (anglicky)
- ↑ Roads – The Department of Transport [online]. [cit. 2025-07-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South Africa – Rail Infrastructure [online]. [cit. 2023-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2023. (anglicky)
- ↑ South Africa Transnet Freight Rail [online]. 5 April 2022 [cit. 2023-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 March 2023. (anglicky)
- ↑ High-speed trains for South Africa are coming: Ramaphosa [online]. [cit. 2025-07-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Department of Transport: National Airports Development Plan: NADP March 2024 [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Theafricalogistics. Top 10 largest airports in Africa [online]. 2019-07-08 [cit. 2023-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2023. (anglicky)
- ↑ YADAV, Lalit. These 7 Awesome Airports In South Africa Are Making Travel Easy [online]. 2021-12-02 [cit. 2023-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2023. (anglicky)
- ↑ AGBETILOYE, Adekunle. 10 African countries with the highest number of aircraft in 2024 [online]. 2024-03-26 [cit. 2025-07-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POLITO, Sebastián. South African Airways rebuilding its wide body fleet [online]. 2025-05-29 [cit. 2025-07-05]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The bottleneck. The Economist. Dostupné online [cit. 2025-07-24]. ISSN 0013-0613. (anglicky)
- ↑ Port of Richards Bay, South Africa [online]. [cit. 2025-07-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Transnet - Port of Cape Town [online]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
- ↑ 100 Years – Eskom Heritage [online]. 2022-11-11 [cit. 2023-04-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2023. (anglicky)
- ↑ Coal fired power stations – Eskom [online]. 2021-02-16 [cit. 2023-04-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 January 2023. (anglicky)
- ↑ Coal Mining in Africa [online]. [cit. 2026-08-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ PRATER, Tom. The Carbon Brief Profile: South Africa [online]. 2018-10-15 [cit. 2025-12-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nový jihoafrický prezident chce zakročit proti korupci. Sám se ale v politice neváhal obohatit. Český rozhlas. 18. února 2018.
- ↑ Angus Maddison. Statistics on World Population, GDP and Per Capita GDP, 1-2008 AD [online]. University of Groningen, 2010 [cit. 2016-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 January 2021. (anglicky)
- ↑ Smuts I: The Sanguine Years 1870–1919, W.K. Hancock, Cambridge University Press, 1962, pg 219
- ↑ The Statesman's Year-Book 1977–1978 (ed. John Paxton), St. Martin's Press, New York (& Macmillan, London), 1977, page 1296
- ↑ City of Cape Town / Isixeko Sasekapa, Stad Kaapstad: Metropolitan Municipality & Main Places – Statistics & Maps on City Population [online]. [cit. 2017-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 August 2017. (anglicky)
- ↑ South Africa: Provinces and Major Urban Areas - Population Statistics in Maps and Charts [online]. [cit. 2017-08-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Population Division of the Department of Economic and Social Affairs of the United Nations Secretariat. Total Population - Both Sexes (XLS, 3.74 MB) - 2015 revision [online]. United Nations, 2015 [cit. 2016-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 December 2015. (anglicky)
- ↑ Mid-year population estimates [online]. Statistics South Africa, 23 July 2015 [cit. 2016-03-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LEHOHLA, Pali. Debate over race and censuses not peculiar to SA. Business Report. 5 May 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 14 August 2007. (anglicky)
- ↑ SCHLEBUSCH, Carina M.; SKOGLUND, Pontus; SJÖDIN, Per; GATTEPAILLE, Lucie M. Genomic Variation in Seven Khoe-San Groups Reveals Adaptation and Complex African History. Science. 19 October 2012, roč. 338, čís. 6105, s. 374–379. Dostupné online. doi:10.1126/science.1227721. (anglicky)
- ↑ Study Commission on U.S. Policy toward Southern Africa (U.S.). South Africa: time running out: the report of the Study Commission on U.S. Policy Toward Southern Africa. [s.l.]: University of California Press, 1981. Dostupné online. ISBN 978-0-520-04547-7. S. 42.
- ↑ Mid-year population estimates 1995 [online]. South Africa, 1995. (anglicky)
- 1 2 The People of South Africa Population census, 1996 [online]. South Africa Census, 1996. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
- ↑ HORÁKOVÁ, Hana. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Vyd. 1. Hradec Králové : GAUDEAMUS, 2007. 275 s. ISBN 978-80-7041-836-9.
- 1 2 South Africa – Section I. Religious Demography [online]. U.S. Department of State [cit. 2006-07-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BENTLEY, Wessel; Dion Angus Forster. Methodism in Southern Africa: A Celebration of Wesleyan Mission. [s.l.]: AcadSA, 2008. ISBN 978-1-920212-29-2. Kapitola God's mission in our context, healing and transforming responses, s. 97–98.
- ↑ van Wyk, Ben-Erik; van Oudtshoorn, Gericke N. Medicinal Plants of South Africa. Pretoria: Briza Publications, 1999. ISBN 978-1-875093-37-3. S. 10.
- ↑ South Africa [online]. State.gov, 15 September 2006 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ In South Africa, many blacks convert to Islam / The Christian Science Monitor [online]. [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South African Jewish History and Information. [s.l.]: Jewish Virtual Library, 2010. Dostupné online.
- ↑ Census 2022. Statistics South Africa [online]. [cit. 2026-09-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Peoples Budget Coalition Comments on the 2011/12 Budget [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2012. (anglicky)
- 1 2 'Clinic-in-a-Box' seeks to improve South African healthcare [online]. SmartPlanet [cit. 2013-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 July 2013. (anglicky)
- ↑ South Africa [online]. ICAP at Columbia University [cit. 2013-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 July 2013. (anglicky)
- 1 2 3 Motsoaledi to reform private health care [online]. Financial Mail [cit. 2013-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 July 2013. (anglicky)
- ↑ What does the demand for healthcare look like in SA? [online]. Mediclinic Southern Africa [cit. 2013-08-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2013. (anglicky)
- ↑ National Health Insurance Bill [online]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LOW, Marcus. SA’s ARV programme hardly grew in 2025, according to latest estimates [online]. 2026-05-15 [cit. 2026-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Umamah Bakharia. South Africa has second highest rate of literate adults in Africa [online]. Mail & Guardian, 29 April 2025 [cit. 2025-05-01]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 A parent's guide to schooling [online]. [cit. 2010-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 July 2010. (anglicky)
- ↑ Education in South Africa [online]. SouthAfrica.info [cit. 2010-06-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2010. (anglicky)
- ↑ TVET Colleges of South Africa [online]. [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FET Colleges [online]. [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Staff Reporter. Exploring FETs and TVETs as viable alternatives [online]. 2019-02-01 [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Culture of South Africa - SouthAfrica.com. southafrica.com [online]. 2018-12-24 [cit. 2026-09-17]. Dostupné online. (anglicky)
- 1 2 RADFORD, Tim. World's oldest jewellery found in cave. The Guardian. 2004-04-16. Dostupné online [cit. 2026-09-17]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ Bookerovu cenu za román letos získal jihoafrický spisovatel Damon Galgut | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2022-05-05]. Dostupné online.
- ↑ The night South African movie 'Tsotsi' won an Oscar. Drum [online]. [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WHITE, Brian. Gavin Hood’s Oscar-winning Tsotsi puts South African cinema on the map. chicagomaroon.com [online]. [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ South African music. www.southafrica.info [online]. [cit. 2026-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-02. (anglicky)
- ↑ South African Wine Guide: Stellenbosch, Constantia, Walker Bay and more [online]. Thewinedoctor.com [cit. 2020-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-18. (anglicky)
- ↑ Sport in South Africa [online]. SouthAfrica.info [cit. 2010-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2010. (anglicky)
- ↑ Sport in South Africa topendsports.com, accessed 3 December 2020.
- ↑ Blacks like soccer, whites like rugby in SA [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2021. (anglicky)
- ↑ SA sport not the unifier it once was: survey [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2021. (anglicky)
- ↑ Analysis: Bafana Bafana Struggling To Make Needed Improvements [online]. 11 June 2016 [cit. 2021-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2021. (anglicky)
- ↑ COOPER, Billy. South Africa gets 9/10 for World Cup [online]. 12 July 2010 [cit. 2010-09-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2010. (anglicky)
- ↑ Savinovová přijde kvůli dopingu o tituly z OH, MS a ME, zlaté medaile získá Semenyaová. Aktuálně.cz. 2017-02-10. Dostupné online [cit. 2018-11-29].
- ↑ Semenyaová je podle testů hermafrodit. Nemá vaječníky, ale varlata. www.sport.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-29].
- ↑ Bolt mu gratuloval a překonaný rekordman žasl: Byl to masakr. iDNES.cz [online]. 2016-08-15 [cit. 2018-11-29]. Dostupné online.
- ↑ Gary Player | Biography, Titles, & Facts. Encyclopedia Britannica. Dostupné online [cit. 2018-11-29]. (anglicky)
- ↑ https://www.world.rugby/halloffame/inductees
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HULEC, Otakar. Dějiny Jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-039-5.
- ZIMÁK, Alexander. Jihoafrická republika. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-184-1.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jihoafrická republika na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo Jihoafrická republika ve Wikislovníku- CIA. The World Factbook - South Africa [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-29. (anglicky)
- CzechTrade • Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) • Zastupitelský úřad České republiky. Souhrnná teritoriální informace: Jihoafrická republika [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online.
- Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky)
- Human rights in South Africa [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky)
- Oficiální stránky vlády (anglicky)
.svg)
Autoritní data  |
|
|---|